Ordály aneb boží soudy. Jak vypadalo středověké právo?

Ordály byly v minulosti oblíbenými důkazními prostředky. Odsouzený byl nějakým způsobem ohrožen na zdraví nebo dokonce na životě. Pokud tuto zkoušku přežil, přísně se posuzovalo, zda je vinným nebo nevinným. Spoléhalo se zkrátka na Boží znamení. Samotné slovo „ordál“ má původ v německém pojmu „urteil“, které se překládá jako rozsudek. Z tohoto německého slova vzniklo i české slovo ortel. Ordálů se uplatňovalo především v případě krádeží, vražd, cizoložství nebo čarodějnictví.

Zpočátku na ordál a jeho průběh dohlížel nějaký církevní představitel. Ten měl za úkol sdělovat Boží vůli. Ve 12. století se ordály postupně přesunuly do kompetence vládců. Církev s tímto iracionálním důkazním prostředkem nechtěla být nadále spojována, protože umírali nevinní lidé. Dohlížející soudci totiž Boží znamení žádným racionálním způsobem neověřovali, například výslechem svědků.

Původ ordálů můžeme hledat již v období starověku. Tehdy se praktikovaly především ordály vodou, a to v případě obvinění z cizoložství nebo z čarodějnictví. Od ordálů se pak ustupovalo od poloviny 12. století. Podstupovaly je však často osoby obviněné z kacířství až do 13. století. Z roku 1212 pochází zpráva papeže Inocence III., ve které štrasburskému biskupovi účast na těchto soudech vyčítal. Tento papež také o tři roky později na IV. Lateránském koncilu učinil ordálům vody a železa přítrž, ovšem pouze v církevních kruzích. Když však přestaly na ordály spoléhat církevní autority, učinili totéž i obyčejní lidé. V některých zemích se ale ordály praktikovaly až do 18. století.

Uplatňovalo se několik způsobů ordálů – ordál vodou, železem či ohněm, křížem, soubojem, losem, šídlem, svící nebo jídlem a pitím.

Ordál vodou je doložen již ze starověké Mezopotámie. Rozlišuje se ordál vodou teplou a ordál vodou studenou. V případě prvně zmíněného byl odsouzený donucen vytáhnout nějaký předmět z horké vody holýma rukama. Takovéto dokazování se mohlo odehrávat i v kostele. Člověk se pochopitelně vždy ošklivě popálil, rozhodující faktor představoval způsob hojení jeho ran. Pokud se zahojily příliš rychle, byl odsouzený zpravidla uznán vinným.

Když byl odsouzený svázaný, měl podstoupit ordál studenou vodou. Takto byl vhozen do vody a ponechán svému osudu. Když klesl pod hladinu, byl uznán nevinným. V opačném případě, tedy když se nepotopil, byl posléze odsouzen. Nutno ovšem zmínit, že člověk se někdy utopil, ať už byl vinný nebo nevinný. Zatímco ordály horkou vodou jsou prokazatelně již starověkého stáří, ordály studenou vodou jsou v Evropě doloženy od 9. století.

Ordál železem (nebo také ohněm) spočíval v kontaktu lidského těla s rozžhaveným železem. Buď se musela odsouzená osoba projít po horkém železe, nebo horký kus svírat po určitou dobu v rukou. Posuzování vinny a nevinny bylo obdobné jako v případě ordálu horkou vodou.

Ordál mohl mít také podobu souboje, kdy se proti sobě postavila dvojice se zbraní v ruce. V tomto případě se věřilo, že Bůh dodá sílu i velmi slabému jedinci, a ten tak může i toho mnohem silnějšího porazit.

V případě ordálu křížem spolu také jistým způsobem dvojice soupeřila. Oba upažili ruce, a tak jejich těla připomínala kříž. Kdo takto vydržel déle, ten byl nevinný. Ordál křížem neměl dlouhého trvání. První zmínky o něm pochází z 8. století, o století později byl však zrušen jako pohrdání církví.

Ordál jídlem a pitím není z českého prostředí doložen. Spočíval v polykání velkého množství jídla nebo pití. Kdo to nedokázal, ten byl uznán vinným. Nebo také zemřel. Ordál pitím byl v moderní době doložen u afrických Masajů, kdy musel odsouzený vypít mléko smíchané s krví dobytka, který měl údajně odcizit. Pokud ho krev neotrávila, byl uznán nevinným.

Postupem času ordály nahradila tortura, tedy známé právo útrpné. Pokud se odsouzený odmítal přiznat, přistupovalo se k mučení, mnohdy velmi krutému. Mučení nešťastník také nemusel přežít. Pokud však zůstal naživu a stále se nepřiznal, bylo to pokládáno za Boží označení jeho nevinny. Princip je tedy obdobný jako v případě ordálů.