Zlehčování epidemie? Docházelo k tomu i v případě moru

V dějinách někdy bývalo nebezpečí morové nákazy přehlíženo. Moroví kronikáři zaznamenali případy, kdy některá města situaci značně zanedbala a odmítla zavést preventivní opatření. Důvodem takového nešťastného počínání byla údajně snaha nevyděsit místní obyvatele, nepřerušit hospodářské kontakty s okolním světem, zamezit zvýšení nezaměstnanosti či případným nepokojům. Ovšem byl zde i jiný faktor. Podle názoru některých historiků se svým laxním přístupem snažili lékaři a úředníci sami sebe uklidnit, že nehrozí žádné nebezpečí. Za velké morové epidemie v roce 1348 zasáhla choroba masivně Itálii, nejprve přístavní města, jako byl Janov, Benátky nebo Pisa. Města ve vnitrozemí Itálie však na vzniklé nebezpečí žádným způsobem nereagovala, až na jednu výjimku – Florencii. Jenom toto jediné město včas zavedlo jistá preventivní opatření. Podobnou netečnost úřadů je možné také zaznamenat v roce 1599 v Burgosu či Valladolidu, roku 1630 v Miláně, v roce 1656 v Neapoli nebo v Marseille roku 1720 za poslední vlny morové epidemie v Evropě. Řada evropských měst situaci opravdu zlehčovala, úřady i lékaři místní obyvatele uklidňovali, že se moru nemusí obávat. V květnu a červnu roku 1599 se z oblasti severního Španělska šířila morová nákaza do Burgosu a Valladolidu, ovšem místní lékaři tehdy prohlašovali:

„Není to mor v pravém slova smyslu. (…) Je to běžné onemocnění. (…) Jde o třídenní zimnici, dvoudenní horečku, záškrt, horečnaté stavy, píchání v boku, katary, dnu a podobné choroby. (…) U některých nemocných se sice vyskytly dýměje, ale ty se snadno hojí.“

Zaznamenány byly také případy, kdy lékaři dobře věděli o případech onemocnění morem, ovšem aby nevznikla mezi lidmi panika, neoznámili to příslušným úřadům, i když to byla jejich povinnost. Také úřady zřejmě mnohdy nechtěly vidět pravdu. V souvislosti s morovou epidemií v Lombardii v roce 1630 tamní úřady nezavedly žádná preventivní opatření, i když se nákaza objevila městu blíže než dvacet mil! Podle dobových zpráv byli místní obyvatelé bezstarostní, zvyšující se úmrtnost v okolí i ve městě si vysvětlovali hladomorem, který se objevil v předcházejícím roce. Pokud se tehdy někdo o nebezpečí morové nákazy zmínil, stal se terčem posměchu.

Stejný přístup byl i v případě cholery v Paříži v roce 1832. Z dobových zpráv víme, že i když Pařížané o nákaze ve městě dobře věděli, neváhali pořádat večírky, tancovačky a sešlosti:

„Jelikož bylo středopostí a protože krásně svítilo sluníčko a bylo kouzelné počasí, Pařížané se o to bodřeji natřásali na bulvárech, kde bylo vidět i masky, které napodobovaly ztrhané rysy a zbarvení nemocného a vysmívaly se tak obavě z cholery i nemoci samé. Téhož dne večer bylo na tancovačkách víc lidí než kdy jindy. Halasný smích takřka přehlušoval ryčnou hudbu. Účastníky rozohňovala vřava i víc než dvojsmyslný tanec. Všechny možné zmrzliny a chlazené nápoje se konzumovaly ve velkém, když tu náhle ten nejdovádivější harlekýn, přemožen jakoby pocitem nachlazení, sňal masku a k údivu všech odhalil obličej zmodralý až do fialova.“

Podobně si některé osoby snažili užít života, dokud mohou, i během středověkých morových epidemií. Boccaccio ve svém Dekameronu napsal, že mnozí místo toho, aby byli doma v bezpečí a zbytečně nevycházeli mezi lidi, chodili po hospodách, nezřízeně popíjeli alkohol a přejídali se a více než kdy jindy navštěvovali své příbuzné a známé. Již ve středověku bývalo toto nezodpovědné a lehkovážné chování kritizováno a odsuzováno. Izolace a omezení mezilidského kontaktu se vždy považovalo za velmi účinné preventivní opatření.