Klášter Louňovice: Smutná připomínka husitských válek. Na jeho zkáze se podílel i Žižka

Nejstarší dějiny městyse Louňovice pod Blaníkem, který leží na jihu benešovského okresu, jsou úzce spojeny s osudy ženského premonstrátského kláštera. Dnes bychom však pozůstatky kláštera hledali jen velice těžce. Během husitských válek byl vypálen a zřejmě z větší části zničen.

V historických dokumentech lze nalézt jméno obce pod názvem Lúňovice či Lunovice. Podle starších badatelů se toto pojmenování odvozuje od situování obce mezi dvěma vrchy, konkrétně Malým a Velkým Blaníkem, tedy v jejich lůně. Názvy dominantních vrchů, stejně jako řeky – Blanice, poukazuje na to, že v okolí bývaly blata, tedy různé podmáčené louky a mokřady.

Archeologické nálezy v blízkém okolí podél řeky Blanice ukazují osídlení již v pozdní době hradištní. Že bývala řeka Blanice důležitou spojnicí mezi středními a jižními Čechami, podél níž vedla obchodní stezka, lze soudit podle existence starších osad a hradišť, jako bylo například Hradiště u Vlašimi či Chýnov.

K významnější kolonizaci oblasti Podblanicka, tedy okolí obou Blaníků, začíná až během 2. poloviny 12. století. Hlavní podíl na tom měl nově vzniklý louňovický klášter, který byl založen premonstráty v roce 1149. Stalo se tak ve stejném roce, kdy se premonstráti usadili v želivském klášteře, který byl s louňovickým do jisté míry spřízněn. Louňovický klášter totiž vznikl na přání želivského opata Gotšalka. Zakladatelem byl řádový bratr a lékař Jindřich.

Klášter byl osazen premonstrátkami z německého Dünnewaldu a později k nim přibyly i řeholnice českého původu. Brány kláštera byly otevřeny svobodným dívkám šlechtického původu, které se chtěly stát řádovými sestrami. Prvním představeným v Louňovicích byl opatem Gotšalkem jmenován převor Petr. O jeho počátcích ve 12. století jsou dochovány písemné zprávy v Jarlochově kronice.

Klášter sehrál důležitou úlohu v hospodářském a kulturním zvelebení Podblanicka. Během příštích staletí byla díky němu kolonizována a značně zkultivována poměrně rozsáhlá oblast. V těsném sousedství kláštera již na počátku vznikla osada, napojená nejspíše nejen na klášter, ale též na zmiňovanou dálkovou cestu. Klášter se též zasloužil o založení několika dvorů a osad v okolí, které často dozdobily sakrální stavby v podobě románských kostelů, respektive rotund. Nejkrásnější a nejzachovalejší jsou dodnes například v Libouni či v Pravoníně.

Zkáza pro vzkvétající louňovický klášter přišla v období husitských válek. Již na jejích počátku byl v roce 1420 dobyt a vypleněn. Na jeho zkáze se podílel i slavný husitský vojevůdce Jan Žižka. Louňovice následně připadly Táboru. Jaké byly osudy samotného kláštera, není jasné. Je ovšem možné, že jeho areál byl částečně využit jako refugium, tedy malá lokální pevnost.

V majetku města Tábor byly Louňovice až do roku 1547, kdy o ně táborští přišli konfiskací majetku Ferdinandem I. jako následek jejich nezdařeného odboje. Ve druhé polovině 16. století se Louňovice dostávají do šlechtického majetku, konkrétně rodu Skuhrovských. První z nových pánů, Oldřich, nechal nejspíše v místech bývalého klášterního probošství vystavět své sídlo v podobě pozdně gotické tvrze. Jeho nástupci pak nechali počátkem 17. století tvrz přestavět na zámek se čtyřmi nárožními věžemi. V této podobě se zámek v základní podobě dochoval dodnes.

Je zřejmé, že tehdy bylo využito stavebního materiálu ze zaniklého kláštera, který postupně rozebírali též místní pro stavbu svých domů. Podoba kláštera tak není známa. Písemné zprávy o podobě konventu jsou velmi stručné. Na jejich základě lze konstatovat, že jádro kanonie s kostelem Panny Marie a konventem ohrazené klausurní zdí bylo odděleno od budovy probošství. U západní brány do areálu kanonie stával farní kostel sv. Václava. Vznikl snad až v první polovině 14. století, neboť pod ním byly archeologicky zjištěny starší objekty a hroby a je zřejmě totožný s dnešním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který stojí na náměstí naproti zámku.