Terezínu konec války úplnou úlevu nepřinesl. Udeřila smrtící epidemie

Tyfus se do Malé pevnosti v Terezíně dostal spolu s vězni, kteří sem byli převezeni z táborů zabraných Rudou armádou na konci dubna 1945. Tak do terezínského tábora putovalo více než deset tisíc lidí, z nichž každý člověk měl nějaký zdravotní problém. Nemoci se začaly mezi vězni rychle šířit, nejinak tomu bylo v případě tyfu.

Skvrnitý tyfus, který Terezín zasáhl, dostal své pojmenování podle typického projevu – vyrážky. Ta se objevuje především v oblasti hrudníku, doprovází ji také horečka, zimnice a bolesti celého těla, tedy příznaky podobné chřipce. Tyfus je způsoben bakterií, kterou mezi vězni v internačním táboře přenášeli hlavně parazité, blechy nebo vši. Nemoc se léčí antibiotiky, ta však tehdy nebyla dostupná a zdravotní péče ve válečných letech zdaleka nedostačovala potřebám civilního obyvatelstva, natož pak vězňů.

Dne 24. dubna 1945 vězeňský lékař nahlásil prvního pacienta nakaženého skvrnitým tyfem v terezínské Malé pevnosti. Všichni zdravotníci si hned uvědomovali vážnost situace a vysoké riziko nákazy mezi vězni v nehygienických podmínkách, proto doporučili veliteli tábora, aby zavedl jistá opatření ve snaze zabránit šíření vysoce infekčního onemocnění. Rady lékařů však byly ignorovány, a tak nemocných vězňů rychle přibývalo. Teprve 2. května začal situaci řešit Mezinárodní červený kříž a o dva dny později se do akce zapojili českoslovenští doktoři, kteří se snažili zachránit co nejvíce životů. Když Terezín 8. května osvobodila Rudá armáda, museli se její členové začít také okamžitě starat o stovky nemocných.

Výsledkem záchranné akce bylo zřízení pěti polních nemocnic, kde kromě vzdělaných lékařů a školených zdravotních sester pomáhalo také mnoho studentek ošetřovatelské školy i dobrovolníků. Mezi ně patřila třeba herečka Nataša Gollová, která se zde nemocí sama nakazila a málem na ní zemřela. Někteří zdravotníci takové štěstí neměli a onemocnění podlehli.

Mezi ně patřila například studentka ošetřovatelské školy na pražské Bulovce jménem Božena Jandlová, které všichni říkali Bobina. Po absolvování školy (závěrečné zkoušky složila v polní nemocnici terezínského tábora) chtěla vystudovat medicínu, to však už nemohla. Tyfus jí vzal život v pouhých dvaceti letech dne 17. června 1945. Podle dochovaných zpráv i nemocná a vyčerpaná vysokými horečkami, zimnicí a svalovými křečemi pečovala obětavě o pacienty. Ke konci života se o Boženu staraly její spolužačky a kamarádky, které se také nemocí nakazily, avšak přežily.

Z obětí epidemie tyfu v Terezíně stojí za zmínku také František Bidlo, kreslíř a ilustrátor. I přesto, že pocházel z velmi chudých poměrů a nedostalo se mu kvalitního vzdělání, díky svému výtvarnému nadání a pozdějším známostem se mohl naplno věnovat umělecké kariéře. Zprvu působil jako karikaturista, později se živil navrhováním plakátů a ilustrací knih. Svými kresbami doplnil například básně Vítězslava Nezvala nebo Jaroslava Seiferta. Tento básník se také zmínil o posledních dnech života umělce:

„Před koncem války, kdy už nebylo pochyby, jak válka dopadne, František vykládal v restauraci U Procházků na dnešním Mírovém náměstí, co bude s Hitlerem, až válka skončí. Jeden z přítomných byl udavač a Bidlo v půli ledna byl předvolán na gestapo. Už se nevrátil a už jsme ho nikdy nespatřili. Odvezli ho do Terezína. Na samém konci války onemocněl pak tyfem a difterií. Když vyřazovali nemocné vězně a vraždili je, František ze všech sil se pokoušel povstat ze svého prkna a dělat zdravého…Bidlův bratr, vysoký úředník ministerstva železnic, vymohl si v posledních dnech na gestapu, že může převésti svého nemocného bratra z Terezína na Bulovku…a tam Bidlo zemřel, právě 9. května, v krásný májový den, kdy do Prahy dojela sovětská vojska a město jásalo.“

Odhady počtu obětí epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně se pohybují kolem čísla 1 500. Během května 1945 se podařilo nemoc téměř vymýtit, několik případů se objevilo ještě během června.