"Krvavý pes" Tito zanechal v dějinách kontroverzní stopu, nebál se vzdorovat Stalinovi

Když 4. května 1980 doživotní prezident komunistické Jugoslávie zemřel po dlouhé nemoci v lublaňské nemocnici, začalo se ale jeho životní dílo hroutit.

Titův režim totiž stál na vratkých základech a pohromadě jej držela charismatická osobnost stárnoucího vůdce, který byl - jak se za pouhých deset let ukázalo - nenahraditelný. Během čtyř poválečných desetiletí Jugoslávie například několikrát prakticky od základu změnila fungování politické správy i ekonomické principy a řízení podniků. Hospodářství záviselo na ekonomické pomoci a zejména půjčkách ze Západu a relativně slušná životní úroveň byla vykoupena obřím dluhem.

Přes komunisty proklamované "bratrství a jednotu" navíc existovalo napětí mezi jednotlivými národy rozlehlé balkánské země - ať už dané ekonomickými důvody, nebo reminiscencemi na spory v meziválečné jugoslávské monarchii a pozdější krvavé vyřizování účty mezi Chorvaty a Srby (a nejen jimi) za druhé světové války. Vzájemné vztahy jednotlivých republik se s novou ústavou ze 70. let začaly rozvolňovat a Titova smrt se stala katalyzátorem změn, jež vyústily v konflikty 90. let.

Když ale po čtyřměsíční hospitalizaci na špičkově vybavené klinice v Lublani Tito zemřel, byly krvavé spory ještě daleko. A rozloučení s politikem, který vládl Jugoslávii od konce druhé světové války, ještě jednou alespoň navenek ukázalo jednotu země. Modrý vlak s Titovou rakví, zdraven kolem trati tisícovými davy, projel celou Jugoslávií a objevily se i písně na vůdcovu památku. Bombastický pohřeb Josipa Broze Tita pak navštívily delegace ze 128 zemí.

Ve velkolepém stylu tak skončil život muže, který se narodil 7. května 1892 jako Josip Broz venkovskému kováři v úrodném kraji mezi kopci. Vyučil se strojním zámečníkem a již v 18 letech se stal sociálním demokratem. V roce 1911 odjel za prací do Čech, působil v železárnách v Čenkově u Hořovic a krátce též v plzeňské Škodovce. V roce 1913 se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, kde to dotáhl až na poddůstojníka, jednoho z nejmladších v císařsko-královském vojsku.

Za první světové války se dostal do zajetí a z Ruska se v roce 1920 vrátil do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako přesvědčený komunista. Ve jménu ilegální strany agitoval a dostal se i do vězení (1929-1934). Po propuštění se stáhl do ilegality a používal přitom několik krycích jmen, mezi kterými nechyběla ani přezdívka Tito. V roce 1935 odjel do SSSR, podle novějších zjištění chorvatských historiků působil za občanské války ve Španělsku jako agent tajné policie NKVD.

V roce 1937 se stal hlavou jugoslávských komunistů, kteří byli v té době jen okrajovou stranou, a tuto funkci zastával až do smrti. Do Jugoslávie se natrvalo vrátil koncem roku 1939 a po vypuknutí války v roce 1941 začal organizovat odboj. Zpočátku v Srbsku, později zejména na území fašistického Nezávislého státu Chorvatsko, časem ale Titem vedení partyzáni operovali po celém jugoslávském teritoriu. Jejich výkony v boji zastínily ostatní složky odboje, zejména monarchistické četniky v Srbsku.

Ruku v ruce s vojenskými úspěchy posiloval také Titův vliv v politice, jeho partyzáni byli přitažliví i svým multietnickým pojetím. Západ sice dlouho uznával královskou vládu, ta ale ztrácela půdu pod nohama a v srpnu 1944 i exilový král Petr II. Karadjordjević jmenoval Josipa Broze Tita nejvyšším velitelem. V březnu 1945 Tito stanul v čele vlády, vytvořené za účasti všech složek domácího i zahraničního odboje. Zemi ale ve skutečnosti už tehdy ovládali komunisté.

Ti se podobně jako v jiných evropských zemích po uchopení moci vypořádali s opozicí, na ostrovech Goli otok a Sveti Grgur vybudoval Titův režim pro odpůrce koncentrační tábory podle sovětského vzoru. Zároveň ale Josip Broz prosazoval vlastní cestu k socialismu a odmítal slepě následovat příkazy z Moskvy. Hlavní roztržka mezi ním a Stalinem přišla v březnu 1948, Tito byl obviněn z antisovětismu a třeba československý tisk pronášel těžké soudy nad státem "renegátů a krvavých psů".

Důsledkem roztržky bylo hlavně sblížení se Západem a později, po urovnání vztahů se SSSR, dovedné lavírování mezi mocenskými bloky. Zároveň se Jugoslávie výrazně angažovala v Hnutí nezúčastněných, Tito v maršálské uniformě cestoval po celém světě a propagoval svou cestu k socialismu. Doprovod mu dělala jeho třetí žena Jovanka, kterou si vzal v roce 1953 a jež byla tři roky před Titovou smrtí uvržena do domácího vězení. Vyšla z něj teprve v roce 2001, zemřela o 12 let později.