Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Život všestranně nadaného šlechtice skončil na popravišti

Šlechtic se narodil roku 1564 v obci Klenová v dnešním Plzeňském kraji do rodiny Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic a Marie Anny Janovské z Janovic. V Čechách však dlouho chlapec nepobyl, za studiem se totiž vydal do Tyrolska. Již během studií se u něj projevilo všestranné nadání – vynikal v zeměpisu, historii i hudbě a výtvarném umění, ovládal sedm jazyků.

Po studiích se aktivně zúčastnil bojů proti Turkům, později cestoval do Svaté země k Božímu hrobu. Osobně poznal Středomoří, Palestinu a Egypt. V roce 1608 vydal své zážitky z cest ve formě cestopisu s dlouhým názvem Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta. Cestování mělo být Harantovi lékem na smutek a trápení po úmrtí první manželky, zároveň chtěl poznat a spatřit svatá místa, která znal z Bible. Na cestách ho doprovázel Heřman Václav Černín z Chudenic. Cestopis je velmi podrobný, podává přehled o počtu navštívených kostelů, klášterů nebo špitálů či lodí, na jejichž palubě se plavili. Harant si také zapisoval místní zvyky nebo vypozorované vlastnosti obyvatel. Na Krétě si například všiml prodejných a zrádných žen, muže zde popsal jako zloděje. Tak se také vyjádřil o Arabech, kteří ho na cestě přepadli a okradli. Naštěstí se přepadení odehrálo na území Egypta a Harant prý duchapřítomně schoval váček s penězi do písku, a tak nepřišel o veškeré finanční prostředky. Domů se však vrátil značně fyzicky, psychicky i finančně vyčerpán, a proto čtenářům své knihy radil, aby podobnou cestu raději ani neabsolvovali.

Když se Harant vrátil zpět do Čech, usadil se na dvoře Rudolfa II. Panovníkovi měl dokonce během jedné bujaré hostiny zachránit život – bouchl ho prý do zad, a tak se císař neudávil jídlem. Možná proto se roku 1601 Harant stal jeho dvorním radou a komorníkem. Po císařově smrti působil krátce ještě na dvoře Matyáše Habsburského, poté se přesunul na hrad Pecka, kde zejména komponoval hudební skladby.

Někdy v té době také konvertoval k protestantské víře a roku 1618 se účastnil stavovského povstání, kdy byl i velitelem dělostřelectva a vedl útok na císařský palác ve Vídni. „Zimním králem“ Fridrichem Falckým byl pověřen správou důležitých úřadů, ovšem pouze na krátkou dobu. Po prohře na Bílé hoře byl zajat a 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí. Kat Jan Mydlář mu sťal hlavu jako třetímu a zároveň poslednímu z panského stavu. Pozůstalá vdova, Anna Saloména Hradištská z Hořovic si vymohla, že ostatky manžela mohly být jako jediné z popravených důstojně pochovány, a to ve farním kostele v Pecce. Sama pak konvertovala zpět ke katolické víře a o několik let později se stala manželkou Harantova někdejšího blízkého přítele Heřmana Václava Černína z Chudenic.