Kyjev je opět dobýván. Ukrajinské hlavní město se vždy zvládlo vzpamatovat

Kyjev, hlavní město Ukrajiny, patří mezi největší a nejstarší evropské metropole. Prokazatelně bylo toto místo osídleno již v 5. a 6. století, a to slovanským obyvatelstvem, po kterém se dochovaly hmotné prameny. Slovanskou kulturu dokládají archeologické nálezy pozůstatků polozahloubených obydlí nebo opevněných hradišť, v ruce vyráběných keramických nádob či mincí. První písemná zmínka o Kyjevě pochází z pera mnicha a kronikáře Nestora, který někdy na začátku 12. století sepsal Povesť vremennych let, tedy Pověst dávných let. Toto dílo do češtiny přeložil již Karel Jaromír Erben v roce 1867. Autor v něm kromě vylíčení biblických událostí popsal boje mezi kmeny, které vyústily po polovině 9. století vznikem Kyjevské Rusi. Prostor je zde také věnován první dynastii tohoto státního celku, Rurikovcům, kteří vládli až do konce 16. století.

Jedním z nejvýznamnějších vládců Kyjevské Rusi z rodu Rurikovců byl Jaroslav I. Moudrý, za jehož panování země politicky i kulturně vzkvétala. Panovníkovi se podařilo upevnit hranice státu, město Kyjev zvětšil a velmi dobře opevnil. Zasloužil se také o šíření křesťanství a nechal vybudovat několik církevních staveb v byzantském stylu, například chrám svaté Žofie v Kyjevě. Po smrti Jaroslava se státní útvar rozdrobil na několik samosprávných celků a sláva i význam Kyjeva postupně upadaly. Město navíc ohrožovaly nájezdy kočovných kmenů i boje mezi jednotlivými členy rodu Rurikovců. V padesátých letech 12. století Kyjev obsadil kníže Jurij Dolgorukij, který se tak stal kyjevským velkoknížetem. Za jeho syna a nástupce Andreje pak došlo roku 1169 k dalšímu velkému dobývání města. Tímto rokem je také datován zánik Kyjevské Rusi.

Další ránu Kyjev utrpěl v roce 1240, kdy ho poničil vpád Mongolů. Ti zde pozabíjeli mnoho lidí, část obyvatel odvlekli do otroctví. Vojskem nezůstaly ušetřeny ani významné architektonické památky.

V 60. letech 14. století se Kyjev stal součástí Velkého knížectví litevského, později Polsko-litevské unie. V polovině 17. století na území celé Ukrajiny probíhala řada kozáckých povstání, která roku 1648 zahájil Bohdan Chmelnický jako odpor proti polské vládě. Povstání vedené tímto mužem bylo mimo jiné spojeno s rozsáhlými zásahy proti židovskému obyvatelstvu. To bylo odsouzeno k vyvražďování, přičemž kozáci přistupovali ke krutým způsobům smrti, jako je narážení na kůl nebo upalování na hranici. Mnoho Židů tehdy před masakry uteklo i do českých zemí. Kozáci se setkali s neúspěchem a po jejich porážce celá Ukrajina upadala a dostala se pod nadvládu Ruska.

Po Říjnové revoluci v roce 1917 vznikla nezávislá Ukrajina, kterou si však po dvou letech konfliktů podmanilo opět Rusko. Boje se znovu nevyhnuly ani Kyjevu. Město bylo pak v moderních dějinách poničeno zejména za druhé světové války v srpnu roku 1941 během tzv. kyjevské obranné operace, kdy sovětská armáda utrpěla zdrcující porážku a ztratila více než 700 tisíc mužů! Operace měla ze strany německých jednotek SS navíc ještě další tragickou dohru v podobě jednoho z nejhorších válečných zločinů v dějinách. Nedaleko Kyjeva bylo hromadně povražděno přes 33 tisíc místních Židů. Zdevastované město se podařilo osvobodit počátkem ledna roku 1943. Na této akci se podílela také československá armáda.

Po rozpadu Sovětského svazu se Kyjev na konci roku 1991 stal zase hlavním městem nezávislého ukrajinského sátu. Nepokoje se mu však nadále nevyhýbají.