Meloun. Oblíbená a osvěžující letní plodina se u nás pěstovala již ve středověku

Meloun je zelenina

Ačkoliv si mnozí myslí, že je meloun ovoce, ve skutečnosti se jedná o zeleninu. Patří do skupiny plodové zeleniny, kam se řadí třeba také rajčata, papriky nebo cukety. Melouny jsou v rostlinné říši nejbližšími příbuznými s nejrůznějšími tykvemi. Že se o melounu často hovoří jako o ovoci, to má jednoduché vysvětlení. Lidé jsou zkrátka zvyklí, že ovoce je sladké, a proto i sladký meloun označují za ovoce.

Melouny se u nás pojí především s parným letním obdobím, kdy jeho konzumace představuje příjemné osvěžení. Plody totiž obsahují velké množství vody a minerálních látek, jako je železo nebo vápník. Pěstování melounů je také spojeno s tropickým počasím, daří se jim v teplejších oblastech světa, ale i u nás, například na jižní Moravě.

Melouny se u nás pěstovaly již ve středověku

Jak a kdy se dostaly melouny z tropických oblastí do chladnějších zemí střední Evropy, to se přesně neví. Doklady o pěstování melounů na našem území pochází z období středověku. O těchto plodinách hovoří dochované středověké písemné prameny i nálezy archeologů. Jisté je, že se u nás melouny znaly již někdy ve 14. století, kdy se dokonce jejich pěstováním ve velkém množství zabývali zahradníci specialisté, kterým se říkalo melouníci. Ze stejného období dokládají pěstování melounů (konkrétně melounu vodního) také archeologické nálezy, a to z historických jader měst Brna, Opavy nebo Uherského Brodu. Archeologické nálezy semen melounů se u nás obvykle datují do 14. až 16. století, a s tímto dlouhým obdobím je tedy možné spojovat pěstování těchto plodin.

Meloun jako lék

Ve středověku se meloun jedl především v syrovém stavu, takto se ostatně konzumuje dodnes. Někdy v 17. století se začaly plodiny také zavařovat. Z této doby pochází recept na tzv. „letkvař“ z melounové kůry, tedy na zvláštní melounovou zavařeninu. Ta se mohla připravovat dvojím způsobem – za použití medového roztoku, nebo octa; někdy se to kombinovalo. V obou případech pak zavařenina sloužila jako lék, který měl ulevovat při horečkách. Recept ze 17. století na „melouny v cukru a medu“ zní takto:

„Vezmi nezralé melouny, pokrájej na dlouhé kusy, tak jak jdou záhonky nebo pruhy po sobě mají. Oloupej kůru, vyber jádra a vlož ty kusy do silného octa. Nech je tam ležet deset dní, ale každý den je trochu zamíchej. Po zamíchání ocet slej, kusy melounu rozlož na prkno na čistou látku a nech uschnout. Potom je dávej do medu nebo do cukru, maličko je povař na mírném ohni, ale tak, aby se nerozvařily. Tak to opakuj deset dnů po sobě. Desátý den je dej do cukru a medu naposledy, potom je vyber, vlož do jiné nádoby a posyp každou vrstvu zázvorem, muškátovým oříškem, tlučenou skořicí, nalej na ně svařený cukr nebo čistý med, až by se potopily. Dobře uschovej a podávej při horečkách a horkých nemocech.“

Obliba melounů v našich zemích postupem času stoupala a už se nejednalo o vzácné léčivo. V časopise Epocha se v roce 1911 psalo, že meloun byl „oblíbeným to ovocem našich prababiček“, což svědčí o značné popularitě těchto plodin v 18. století. Také bychom se ve zmíněném periodiku z počátku minulého století mohli dočíst, že vodní meloun představoval stejně jako dnes osvěžující pochoutku v horkých letních dnech: „Houbovitá jejich dužina je červená nebo nazelenalá, a hojnost šťávy v letním vedru příjemně osvěžuje.“

A co další exotické plodiny?

Řada exotických plodin (ale třeba i koření) se již ve středověku objevovala i ve střední Evropě, a to díky obchodníkům přicházejícím z jižních či islámských zemí. Ovšem třeba na takové banány, citrony nebo pomeranče si naši předci museli počkat až do doby zámořských plaveb, tedy někdy do 16. století. Z exotických zemí je do Evropy přivezli portugalští mořeplavci.