Mocnými na okamžik. Kteří panovníci vládli nejkratší dobu?

Síla a prosperita všech zemí na světě se v minulosti často odvíjela od schopnosti jejich vládců. O to větší štěstí měly ty země, kterým vládl osvícený panovník po dlouhou dobu, neboť tak zaručoval jistou stabilitu. Co se ovšem dělo v případech, kdy panovník vládl jen pár chvil? Mohl zanechat významnou stopu v historii? A jaká je nejkratší známá doba vlády?

Své by o tom jistě mohl vyprávět například Michail II. Alexandrovič z rodu Romanovců, mladší bratr cara Mikuláše II. Od svého dětství byl titulován jako ruský velkokníže s titulem Imperátorská výsost. Pozice hlavy Ruska příslušela jeho staršímu bratrovi, zatímco Michail se uplatnil jako vojevůdce. Přesto byly jeho šance na získání trůnu poměrně silné.

To bylo dáno především tím, že Mikuláš II. neměl po dlouhou dobu mužského potomka. Navíc po té, co v roce 1899 zemřel velkokníže Georgij Alexandrovič, druhý syn Mikulášova a Michailova otce, který byl titulován cesarevič, tedy budoucí nástupce trůn, stal se přímým následníkem nejmladší Michail. To se změnilo až v roce 1904, kdy se carovi narodil syn Alexej. V případě Mikulášovi smrti byl Michail určen jako regent za cesareviče až do dosažení jeho plnoletosti.

Situace se ovšem opět dramaticky změnila ke konci první světové války. Po tzv. Únorové revoluci v roce 1917, po níž padla vláda, došlo nakonec k abdikaci cara Mikuláš II. Ten se vzdal vlády ve prospěch svého bratra Michaila.

Někteří historikové tak považují Michaila za posledního, v pořadí patnáctého, ruského cara. 15. března roku 1917 Michail dostal telegram od bratra Mikuláše II., v němž byl titulován „všeruským carem Michailem“. Tímto aktem se tak Michail de facto stal ruským carem. Jeho panování však trvalo sotva jednu noc. Již následujícího dne přijetí ruského trůnu odmítl a předal vládu Prozatímní vládě. Dokument přitom podepsal pouze s titulem velkoknížete.

Názory na to, zda by měl být zařazen mezi ruské cary, se tak rozcházejí. Proti mluví skutečnosti, že nebyl korunován, formálně odmítl přijetí trůnu, nepoužíval carský titul ani nevládl. Každopádně právě od Michaila pochází poslední vládní dokument podepsaný osobou z domu Romanovců, byť jeho „vláda“ trvala pouhých 16 hodin. O něco později byl 13. června 1918 zastřelen bolševiky u Permu na Urale.

Ještě kratší vlády si užil čínský císař zvaný Wanyan Chenglin, vlastním jménem Hudun, z dynastie Jin. Ta sice ovládala Čínu po více než sto let, vláda posledního císaře z tohoto rodu však trvala jen několik hodin.

Wanyan Chenglin byl původně vojenským generálem. Trůn zdědil po svém předchůdci, císaři Aizongovi, který během obléhání Caizhou spáchal sebevraždu. Wanyan se však titulu vládce netěšil dlouho, neboť ve stejný den, kdy se stal císařem, padl v rámci bojů proti Mongolům. Vládl pouhých 12 hodin. V Číně je dnes historiky nazýván také jako císař Mo, což v překladu znamená „poslední císař“.

Asi nejkratší dobu vlády si užil Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême. Byl francouzským princem z dynastie Bourbonů a posledním francouzským dauphinem. Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se v roce 1830 stal králem jako Ludvík XIX. a to na pouhých 20 minut. Poté musel i on ustoupit nátlaku a abdikovat jako jeho otec, tentokrát ve prospěch svého 10letého synovce Jindřicha, hraběte de Chambord. Po bojkotu sněmovny se však posledním francouzským králem nakonec stal Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, Bourbon-Orléans.

Zajímavostí z dalších osudů Ludvíka Antonína je fakt, že po abdikaci odcestoval s rodinou do Rakouského císařství. V letech 1832–1836 pobýval i na Pražském hradě.