Na zmrzlině si v Česku pochutnáváme již téměř 200 let

Kolébkou zmrzliny je Itálie, odkud se šířila do celé Evropy, a to prý zásluhou italské vévodkyně Kateřiny Medicejské, která na dvůr svého manžela a francouzského krále Jindřicha Orleánského přivedla své vyhlášené italské cukráře a mistry zmrzlináře. Kateřina Medicejská údajně zmrzlinu tak moc milovala, že si bez ní nedokázala ve Francii představit život. Brzy si ledovou pochoutku oblíbila i celá Francie.

Již v 17. století byla ve francouzských a anglických kavárnách k dostání zmrzlina, brzy v těchto zemích vznikaly i specializované „zmrzlinové salony“. V nabídkách těchto podniků se objevovaly smetanové zmrzliny s vanilkou a čokoládou i svěží ovocné sorbety, tedy přibližně takové druhy zmrzlin, které známe i dnes.

V první polovině 18. století se zmrzlina začala vyrábět a prodávat ve Vídni, kde ji ve své kavárně nabízel jistý Johann Jakob Tarone. Zákazníci si u něj mohli dopřát zmrzlinu vanilkovou, čokoládovou, malinovou nebo citronovou. Protože byla zmrzlina velice drahá (ostatně jako všechny další produkty v cukrárnách a kavárnách), mohli si ji dovolit pouze lidé z nejvyšších a nejbohatších společenských kruhů. Z Taroneho vídeňské kavárny se dodnes zachoval ceník, a tak víme, že cena zmrzliny se tehdy pohybovala od 12 do 30 krejcarů.

Z Vídně se zmrzlina dostala do Čech, a to se značným zpožděním, takřka stoletým. První zmínky o výrobě zmrzliny na našem území pocházejí z roku 1827. Tehdy začal zmrzlinu v Praze na Novém Městě prodávat ve svém podniku kavárník Philipp Paska (nebo také počeštěně Paška). Jeho kavárna Paska’s Kaffeehaus na tehdejší pražské Ovocné ulici měla v nabídce převážně ovocné sorbety, které se těšily velké oblibě. Nutno zmínit, že Paskova kavárna patřila ve své době k těm nejluxusnějším, čemuž odpovídaly i ceny sortimentu. Zmrzlina zde (podle velikosti porce) stála od 18 krejcarů do 2 zlatých. U Pasky si nechávali zámožní zákazníci také vyrábět zmrzlinu na zakázku dle svých speciálních požadavků.

Ve 30. letech 19. století se v Praze pak výroby zmrzliny ujalo několik cukrářů. Laurenz Köpf ji zařadil na nabídkový lístek ve své cukrárně na Týnské ulici, na Malé Straně ji vyráběl cukrář Dominik Kaukal, na Starém Městě Michael Hascha a později i jeho synové a vnukové. Výbornou zmrzlinou prosluli cukráři Johann Michael Hermann a jeho syn Jindřich, který se dokonce stal c. k. dvorním cukrářem. Rodina Hermannova provozovala podnik na Koňském trhu a zmrzlinu vyráběla na zakázku významných rodin i bufetu Královského zemského německého divadla. Na konci 19. století již nabízela zmrzlinu v Praze většina cukrářů a kavárníků.

Ve 20. letech 20. století se v Praze v souvislosti se zmrzlinou začal šířit trend pouličního prodeje ledové pochoutky ze speciálních pojízdných vozíčků. Zpočátku s těmito stánky jezdili výhradně italští zmrzlináři, kteří již prodávali kopečkovou zmrzlinu v oplatkovém kornoutu, kterou známe dnes. Postupem času přestaly být zmrzlinové vozíky dominantou Italů, ale tento fenomén převzali i pražští cukráři. Ve 30. letech minulého století již prý stál zmrzlinář s pojízdným obchůdkem na takřka každé pražské ulici. O takovém pouličním prodeji zmrzliny se zmiňoval i dobový tisk, dne 27. června 1930 vyšla například tato zpráva:

„Není však třeba honositi se pověstí starého pamětníka, abychom si uvědomili, že dříve bývala zmrzlina u nás v Praze vzácností, aspoň ona rozvážená v bílém vozíku. Začal s tímto pouličním prodejem ital. starší muž, který dávno již je asi na pravdě boží, ale dosud utkvěl jistě v myslích mnohých Pražanů, pamatujících jeho širák, korpulentní menší postavu, bílý vous, lámanou češtinu, ale velmi dobrou zmrzlinu. Objevoval se v pražských ulicích jen když skutečně byla již velká parna a zvonkem upozorňoval na svůj příjezd.“