Kojení z pohledu historie: Výnosný byznys i nepřípustná vulgarita

Jenom výjimečně kojily své děti šlechtičny. Až do konce 18. století si takřka všechny evropské aristokratky platily nájemnou kojnou, která krmila jejich potomky. Zajištění kojné představovalo nejen jakousi módní záležitost a výraz společenské prestiže, ale také praktickou potřebu. Každá aristokratka totiž měla jisté společenské povinnosti související často s prezentací na veřejnosti či dlouhými cestami, přičemž by je kojení značně obtěžovalo. Tehdejší šaty ani nebyly kojení uzpůsobeny a kojit dítě na veřejnosti bylo navíc považováno za vulgární a nepřípustné. Za jakousi propagátorku kojení vlastních dětí je považována kněžna Pavlína ze Schwarzenbergu, která se rozhodla nesvěřit své děti kojné v roce 1803. A řada dalších urozených maminek se u ní v tomto inspirovala.

Urozené dámy si vybíraly „kvalitní“ kojné, za které se považovaly nejčastěji venkovské ženy, a to mladé a silné. V lékařských příručkách z 19. století se o vhodných kojných psalo, že „vesnické mají přednost před městskými; tiché, jemné, trochu ostýchavé před smělými, čilé a činné před lenivými, obratné před zdlouhavými a nejapnými.“ Dbalo se také na vzhled – kojná musela být čistotná a se zdravými zuby. Až do konce 19. století se věřilo, že žena ovlivní svým mateřským mlékem kojené dítě, a to nejenom jeho zdraví, ale také vlastnosti a charakter. Pokud kojenec onemocněl, hledala se zpravidla nová kojná se „zdravým“ mlékem.

Zejména od 70. let 19. století byly kojné vybírány z porodnic, kde na jejich zdraví dohlížel odborný personál, a mělo tak být zajištěno, že žena bude mít i dobré mléko. Pokud byla kojná svobodná matka, získával od rodiny určitou finanční částku také nalezinec, kde dotyčná žena bydlela. Tento systém v některých městech fungoval až do první světové války.

V našem prostředí byly nájemné kojné po právní stránce zaměstnankyně rodin, dostávaly tedy plat a zpravidla bydlely v domě rodiny, která je zaměstnávala. Jednalo se o praktické přizpůsobení potřebám kojence, který se krmil v pravidelných intervalech. Z našich zemí není doložen žádný případ, že by bylo dítě svěřováno kojné do její domácnosti, toto odloučení matky od dítěte se praktikovalo například v aristokratických vrstvách ve Francii. V dělnických a řemeslnických čtvrtích měst si ještě v 19. století běžně přivydělávaly ženy jaké nájemné kojné, kdy za úplatu svým mateřským mlékem nakrmily děti matek, kterým bylo z nějakých důvodů kojené znemožněno. Sousedka jim kojence jednoduše v případě potřeby přinesla domů a za tuto službu zaplatila. Takovouto známou nájemnou kojnou byla třeba Anastazie Klofáčová, která žila s chudým krejčím a šesti dětmi, z nichž jedno vyrostlo v politika a novináře Václava Klofáče.

Kromě platu dostávala nájemná kojná v domě svého zaměstnavatele také stravu. Na té se pánovi domu nedoporučovalo šetřit, pokud chtěl mít zdravé a silné dítě. Podle dobových příruček měla kojná dostávat „ke snídani žejdlík kávy, dvě housky, dopoledne talíř polévky, sklenice dobrého lehkého piva, v poledne obyčejný oběd, sklenice piva, odpoledne žejdlík kávy, dvě housky, večer polévka, sklenice piva.“ Dnes nás možná překvapí doporučovaná sklenice piva pro kojící ženu. Až do počátku 20. století se ale věřilo, že pivo a víno (v některých případech se dokonce objevuje pálenka) prospívá těhotným i kojícím ženám. Těhotným ženám popíjejícím víno nebo pivo se mělo narodit zdravé dítě, kojícím ženám zase mělo zajistit kvalitní mateřské mléko. V některých krajích byla typickým pokrmem pro šestinedělku polévka uvařená z piva.

Na počátku 20. století začali trendu nájemných kojných odporovat lékaři. Na konci roku 1906 byla vydána brožurka s názvem „Varovný hlas lékařům, aby působili k tomu, aby matky své děti samy kojily“. Profese nájemné kojné byla utlumena v době první světové války, ovšem zcela zanikla až dlouho po skončení tohoto válečného konfliktu.