KOMENTÁŘ: Ideologické války vědců v médiích aneb okno do kuchyně vědy dokořán

V tomto článku nebudeme proti sobě klást přímo jednotlivé názory, postoje či teorie, to bystrý čtenář dozajista zvládne sám. Ovšem podíváme se na celý problém z více teoretické úrovně, jak věda postupuje a na úskalí, která plynou z toho, když se hypotézy začnou probírat v médiích místo vědeckých kruhů.

Metoda vědy

V současnosti postupuje věda zhruba podle tohoto schématu:

Pozorování a popis skutečnosti (získání dat) Formulace problému na základě dostupných dat Konstrukce hypotézy, návrh řešení problému z dostupných dat na základě logické indukce (či jiné metody) Na základě hypotézy předvídáme důsledky (logická dedukce z hypotézy) Ověření hypotézy, konstrukce teorie

První fáze probíhala někdy v rozmezí od října do počátku ledna, doposud totiž není jisté, kdy se vir SARS-CoV-2 objevil poprvé, respektive kdy jej poprvé zaregistrovali čínští vědci. Vzhledem k tomu, že již máme poměrně rozvinuté vědecké poznatky o virech a dokážeme číst jejich RNA, na jejímž základě jsme schopni predikovat vlastnosti takového viru, byl posun z první ke třetí fázi poměrně rychlý. Navíc vědci mají poměrně velké znalosti o velmi podobném viru SARS-CoV-1, který způsoboval nemoc SARS (syndrom náhlého selhání dýchání), jež se poprvé objevil v roce 2002. Pandemie SARS dosáhla vrcholu na jaře roku 2003.

Na základě těchto znalostí byly vytvořeny první hypotézy o nebezpečnosti viru SARS-CoV-2 a předpoklady smrtnosti. Ovšem na počátku není dostatek informací, proto se původní odhady značně lišily od skutečného průběhu pandemie. A proto jsou také jednotlivé hypotézy značně odlišné – například původ viru doposud nebyl a dost možná nikdy nebude zcela ověřen. Vědci pouze pracují s určitým předpokladem, hypotézou, o jeho původu.

Přesuňme se na konec února. Máme formulováno několik hypotéz, které se značně liší. Záhy se objevuje první případ covid-19 v České republice. Tuzemská média se začínají zajímat o názory expertů, a logicky názory expertů se liší.

Jeden hot a druhý čehý

Stále se pohybujeme v prostředí, kde není k dispozici dostatečné množství dat, respektive není dostatek času data náležitě analyzovat, takže se hypotézy vytvářejí tak trochu od boku na základě předchozích zkušeností a analogií mezi aktuálními daty a daty jiných nemocí.

A právě z tohoto prostoru hypotéz jsou jednotlivé názory (hypotézy) vytahovány médii do veřejného prostoru, což při nedostatečném vysvětlení kontextu způsobuje chaos. Z toho pak plyne jistá nedůvěra ve vědu obecně, neboť lidé mohou nabýt dojmu, že věda vlastně nedokáže nic vysvětlit. K tomu přidejte několik jiných alternativních výkladů, které často nestaví na empirických datech, ale na tendenčních výkladech zapadajících do myšlenkového kontextu autora či cílové skupiny. A výsledkem je vzrůstající nedůvěra široké veřejnosti k výsledkům vědecké práce.

Povšimněme si, že doposud jsme teprve v cyklickém střídání fází tři a čtyři, kdy na základě ověřování hypotézy zpřesňujeme její znění.

Další stranou mince je pak ideologická válka jednotlivých vědců, kteří takto ve veřejném prostoru bojují za svou hypotézu. Je obecně známo, že vědecké prostředí je silně konkurenční a bez ostrých loktů se v něm nikdo daleko nedostane. Mediální pozornost je pak vítaným přiživením důležitosti a erudovanosti vědce, a proto se většina z nich nezdráhá prezentovat svou hypotézu. Často tak činí s notnou dávkou sebevědomí, jež může v mnohých vyvolat pocit, že právě tato hypotéza je ta pravá. Co na tom, že v očích odborné veřejnosti se daná hypotéza jeví jako nepravděpodobná, ale dobrý mediální obraz často přihraje nemalé finanční zdroje těm, kteří jsou nejvíce vidět.

Nezodpovědná média

Samotné seznámení veřejnosti s jednotlivými hypotézami není škodlivé. Problém nastává tehdy, kdy na publikum křičí palcové titulky hlásající, že kapacita X tvrdí, že je to tak a tak. Samozřejmě neplatí to plošně, jsou média, která se k prezentaci názorů staví střízlivě a snaží se podat náležitý kontext, ovšem zdaleka nelze říct, že tak činí všichni.

Senzacechtivost a hon na čtenáře, diváky a posluchače. Sdělení „my víme, jak to doopravdy je“ je toxické, protože ve výsledku způsobuje erozi důvěry ve vědu. Publikum se totiž už nedozví, že „my si to pouze myslíme“ – máme hypotézu a podle ní, by to mohlo být tak a tak.

Můžete namítnout, že přece předpokládáme čtenáře, který si zmiňovaný kontext dokáže domyslet a přemýšlí o důsledcích řečených tvrzení a jejich podložení daty. To je však pouhý alibismus, protože znalost vědeckých postupů a vědeckého prostředí není žádná běžná znalost ve smyslu „slunce je zdrojem světla“.

Mnohé hypotézy, které nyní kolují v širší veřejnosti, budou v budoucnu vyvráceny. Ale to se už veřejnost nemusí dozvědět. Jediné, co bude v každodenním diskurzu rezonovat, je nedůvěra ve vědu plynoucí z nedostatečného pochopení postupů, kterými se vytvářejí vědecké teorie. Proto by měla média dbát, především u takto překotně se vyvíjejících hypotéz, o náležité zasazení do kontextu.