Největší jezdecká socha u nás se nachází v Praze na Vítkově

Vydáme-li se do hlubší historie českých dějin, zjistíme, že se nejstarší zprávy o vrchu později zvaném Vítkov na pražském Žižkově objevují již v 11. století. Pojmenování kopce odkazuje na pražského měšťana Vítka z Hory, který zde vlastnil vinici.

Místo je však nejpevněji spjato s legendárním husitským vojevůdcem Janem Žižkou z Trocnova. Právě zde se odehrála významná bitva v úvodu husitských válek. Konkrétně dne 14. července 1420 zde Jan Žižka porazil vojska krále Zikmunda Lucemburského. Ten se snažil Vítkov dobýt, aby tak mohl kontrolovat veškeré přístupové cesty do obklíčené Prahy a tamní husity konečně zlomit. Nepovedlo se a Zikmund musel odtáhnout. Bitva na Vítkově se stala významným triumfem Jana Žižky a předznamenala další vítezství na straně husitů.

Slavná bitva na Vítkově se v moderní historii propsala i do kinematografie, například do jinak propagandistického filmu Proti všem od Otakara Vávry. Snímek měl premiéru v roce 1956, šest let po slavnostním odhalení pomníku Jana Žižky na Vítkově.

Stejně jako filmová trilogie Otakara Vávry vycházela ze starších předloh, pocházel i záměr na výstavbu pomníku na Vítkově již z období 2. poloviny 19. století. Tato idea měla zpočátku ryze lokální charakter. Za hlavního iniciátora lze označit pozdějšího žižkovského starostu Karla Hartiga.

V létě 1882 byl z iniciativy několika set místních občanů založen Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově. Již o tři roky později byl veřejnosti představen sádrový model pomníku od sochaře Františka Heidelberga. Spolek pokračoval ve sbírce na pomník nejrůznějšími aktivitami. Ty však k získání dostatečné sumy zatím nestačily.

V roce 1913 vypsal Spolek ideovou soutěž pro pomník, a to i přesto, že dosud nenasbíral potřebnou částku na jeho realizaci. Možná proto byl jako materiál určen nejlevnější železobeton. V soutěži nebyla udělena první cena a žádný z návrhů nebyl doporučen k realizaci. Tři modely oceněné druhou cenou, spolu s dalšími padesáti čtyřmi neoceněnými, byly v roce 1914 vystaveny na pražském Výstavišti. Činnost Spolku a možnou realizaci pomníku však následně přerušila první světová válka.

Po první světové válce obnovil Spolek svou činnost. Prostředky na zřízení pomníku však byly stále nedostatečné. Proto byl při pětistém výročí bitvy v roce 1920 alespoň na Vítkově položen základní kámen pomníku.

Ještě před druhou světovou válkou byl rozdělen koncept pomníku na muzejní prostory památníku a samotný pomník v podobě sochy Jana Žižky. Budova památníku byla vystavěna v letech 1929 – 1933. Vyhlášení soutěže na podobu samotné sochy Jana Žižky proběhlo ještě ve 2. polovině 20. let 20. století. Vypsání soutěže a výběr měl na starosti Sbor pro zbudování Památníku Národního Osvobození a pomníku Jana Žižky z Trocnova. Kvůli neúspěchu soutěže, z které by vzešel vítěz, se nakonec Sbor rozhodl oslovit významné sochaře. Z nich byl vybrán Bohumil Kafka, tehdejší profesor sochařství na Akademii výtvarného umění.

I přes vleklé spory a nesouhlas jiných umělců byla na konci roku 1932 mezi sochařem a Sborem uzavřena smlouva na vytvoření a následné odlití sochy, s osmiletou lhůtou. Autorovi byla ponechána volnost při řešení postavy i koně a Sbor pro něj vybudoval ateliér.

Bohumil Kafka se při výběru předlohy rozhodl pro norického koně, nejvíce odpovídajícího středověkému koni. Z koní nabídnutých v hřebčíně v Tlumačově byl vybrán desetiletý hřebec Albin Theseus, který stál modelem. Jana Žižku autor neztvárnil v brnění, aby ho odlišil od zobrazování německých rytířů. Má pouze drátěnou košili, kovové rukavice a náloketníky. Palcát a meč byly vytvořeny podle předmětů ve vlastnictví pražského Národního muzea. Při práci bylo dbáno na to, aby byla socha dobře viditelná ze všech směrů.

Socha byla posouzena komisí, v níž byl např. Max Švabinský, ke konci roku 1940 s náměty k finálnímu provedení. Socha, respektive sádrový model, byla dokončena v roce 1941. Její autor zemřel necelý rok po dokončení 24. listopadu 1942.

Nastalé období 2. světové války opět oddálilo dobu dokončení. Až v roce 1946 byl sádrový model rozřezán a dopraven do slévárny. Monumentální, 22 metrů vysoký pomník o celkové váze 16,5 tuny, byl slavnostně odhalen dne 14. července 1950 za přítomnosti předsedy vlády Antonína Zápotockého a ministra obrany Alexeje Čepičky. Po „vítězném únoru“ 1948 byl památník celkově využíván spíše k propagaci komunistického režimu, což na dlouhou dobu dehonestovalo jeho původní význam a ideu.