Role očkování v boji s infekcemi. Zachraňovalo životy, některé choroby pomohlo vymýtit

Až do 18. století lékaři nevěděli, co infekční choroby způsobuje. Snaha najít původce nemocí neexistovala, léčba byla omezena na pouhé potlačení příznaků. Již v období starověku si však lékaři všimli, že lidé, kteří prodělali určitou chorobu, se jí už podruhé nenakazili. O tomto faktu, tedy vlastně o imunologické paměti, se zmínil již v 5. století před naším letopočtem historik Thukydidés. Všimnout si toho měli i léčitelé ve staré Číně, kteří jsou někdy považováni za objevitele očkování, i když značně primitivního. Z puchýřků pravých neštovic odebírali nemocným sekret, který pak podávali zdravým osobám a ty se údajně danou nemocí nenakazili.

Účinná obrana proti černým neštovicím ve formě očkování se objevila až na konci 18. století a je spojena se jménem Mary Wortleyové-Montaguové. Tato žena se prý seznámila v praxi s tzv. variolizací v Cařihradě, kde trávila čas se svým manželem. Přenos oslabených neštovic ze člověka nemocného na člověka zdravého pak zmíněná žena propagovala v Anglii.

S bezpečnější vakcinací přišel v roce 1796 britský lékař Edward Jenner, který bývá označován za skutečného objevitele očkování. Úspěšně aplikoval kravskou formu neštovic devítiletému chlapci, o očkování následně roku 1798 napsal odborné pojednání. Díky tomu se se způsobem vakcinace seznámili také lékaři v jiných zemích a začali ho uplatňovat v praxi. Očkování proti neštovicím u nás propagovala samotná panovnice Marie Terezie, která nechala vakcínu aplikovat i svým dětem. Na počátku 19. století na důležitost očkování upozorňovali také duchovní – ti psali a rozšiřovali propagační brožurky. Očkování bylo dětem poskytováno zdarma a povinností se stalo až v roce 1919. Protože se pravé neštovice právě díky očkování podařilo takřka vymýtit, povinnost očkování proti této nemoci byla v roce 1980 zrušena.

Během 18. a 19. století se také prohloubil vývoj mikrobiologie a stále častěji se vědci zabývali studiem bakterií a virů, což představovalo předpoklad pro vývoj dnešních vakcín. Za průkopníka ve studiu patogenních mikroorganismů je považován francouzský chemik Louise Pasteur, který mimo jiné zjistil, že nebezpečné bakterie a viry mají své slabiny. Tento fakt byl klíčový pro boj s infekčními onemocněními. Pasteur je tak zakladatelem vědeckého diagnostikování chorob. Díky tomu dokázal objevit vakcínu proti vzteklině, kterou začal pacientům úspěšně aplikovat v roce 1885. Jako první byl očkován malý chlapec, kterého napadl vzteklý pes. Pasteur dítěti svou očkovací látkou zachránil život.

V 19. století se zrodily také vakcíny proti tyfu, choleře a moru. Původce tuberkulózy a cholery objevil německý vědec Robert Koch, za což byl roku 1905 odměněn Nobelovou cenou. Tu získal také bakteriolog a imunolog Emil von Behring, který byl objevitelem očkování proti záškrtu a tetanu roku 1913. První vakcína proti chřipce byla použita roku 1937.

Dnes už je známé očkování proti celé řadě závažných chorob – tetanu, záškrtu, obrně, příušnicím, chřipce nebo třeba žloutence. A právě očkování je tím nejúčinnějším prostředkem, který umožňuje výrazně eliminovat šíření nebezpečných infekčních onemocnění.