Plovárny a koupaliště. Jak lidé dříve trávili léto u vody?

Lázně existovaly již v období starověku a byly především určeny pro hygienické účely, tedy očistu lidského těla. Ze stejného důvodu se zakládaly první plovárny. Jednalo se o zvláštní zařízení na říční hladině, zpočátku jakési jednoduché dřevěné kabinky, ve kterých se lidé ve vodě koupali a přitom měli dostatek soukromí. Takovým způsobem trávili naši předci chvíle u vody někdy v 18. století. Později malé kabinky pro jednotlivce nahradily speciální velké plovoucí objekty s bazény, do nichž proudila voda z řeky. Takovéto plovárny se podobaly lodím a poskytovaly veřejnosti kromě zchlazení a očisty ve vodě také jistý komfort. K dispozici byly šatny i prostory pro relaxaci a občerstvení.

Plovárny na říčních hladinách se stavěly zejména na přelomu 18. a 19. století a brzy se těšily oblibě po celém světě. Jako nejstarší plovárna bývá uváděna ta pařížská na řece Seině, která fungovala již od roku 1761. Její původní účel byl lázeňský, tedy hygienický. Zařízení mělo podobu dvou spojených lodí, na nichž se nacházelo více než třicet koupacích míst určených pro jednotlivce. Mezi loděmi se pak rozprostírala vodní plocha, velký veřejný bazén, kde se lidé koupali společně.

Na konci 18. století nastal zlatý věk plováren na území Německa a Rakouska. Od roku 1793 byl provozován plovoucí lázeňský objekt v Hamburku, kam mířily především ženy a bazény pro muže mnohdy zůstávaly prázdné. Tehdy se striktně rozlišovala koupací místa na mužská a ženská, bylo totiž nepřípustné, aby se obě pohlaví koupala dohromady.

Nejluxusnější plovárny tehdejší doby se nacházely například ve Frankfurtu nad Mohanem nebo ve Vídni. Šlo o rozlehlé objekty na vodě vybudované z kvalitních materiálů, vybavené nákladným zařízením a nádherně vyzdobenými interiéry. Přepychové plovárny určené těm nejvyšším společenským vrstvám bývaly zastřešené a nabízely návštěvníkům kromě koupání řadu dalších služeb.

Nejstarší plovárna ve střední Evropě vznikla na počátku 19. století v Praze. Roku 1809 ji založil armádní velitel Ernest von Pfuel pro výcvik vojáků v plavání. V roce 1840 v blízkosti tohoto vojenského plaveckého cvičiště vyrostlo obdobné zařízení pro veřejnost, které se začalo označovat jako Občanská plovárna. Tak se dodnes říká budově na břehu Vltavy, vzácné historické památce svého druhu. Klasicistní stavba je dílem významného českého architekta Josefa Krannera, který se mimo jiné podílel na rekonstrukcích historických objektů, jako je katedrála svatého Víta nebo zámky Hluboká nad Vltavou, Žleby a Hrádek u Nechanic. Občanská plovárna také nebyla pouhým místem pro koupání, ale rekreačním komplexem se šatnami, restaurací a barem sloužícím k relaxaci během horkých letních měsíců. Návštěvníci zde měli i své soukromí v oddělených dřevěných koupacích kabinkách.

Plováren v Praze na Vltavě se postupem času otevřelo více a všechny byly plné návštěvníků. Na Žofíně, na Františku nebo pod Vyšehradem se to každé léto jen hemžilo plavci až do poloviny minulého století, kdy již tato forma zábavy pomalu ustupovala. Zánik říčních plováren souvisel s nevhodnými hygienickými podmínkami, což se projevovalo šířením nemocí, jako je tyfus nebo úplavice. Řeky totiž v minulosti často sloužily místo kanalizace, a tak v nich končil odpad včetně splašků. Namísto říčních plováren se ve 20. století budovala koupaliště využívající přírodních stojatých vod i umělých nádrží.