Porody v minulosti. Ženy vnímaly riziko a psaly před ním závěť

Až do 19. století se porodní posteli říkalo také „smrtelná postel“. Každá žena ještě tehdy rodila s vědomím, že nemusí přežít. Proto se stalo takřka zvykem sepisovat před porodem závěť. Ženy zpravidla rodily doma za asistence porodní báby, a to i po zřízení prvních porodnic.

Především tzv. patologické porody spojené s nejrůznějšími komplikacemi stály mnohdy ženu život. Za nejméně nebezpečné lze považovat vyčerpání ženy porodními bolestmi. Zatímco dnes je možné porodní bolesti zmírnit, a ulevit tak nastávající matce, ještě v 19. století byly naopak bolesti při porodu vnímány jako žádoucí. Církev je vnímala jako trest pro ženy za dědičný hřích, tehdejší lékaři na ně zase pohlíželi jako na známku dobře probíhajícího porodu. Porodní báby se přesto snažily porod ulehčit. Od porodních bolestí měl ulevovat heřmánkový čaj, káva nebo vlažná sedací lázeň. Přistupovalo se také k nejrůznějším magickým a pověrečným praktikám – do postele rodičky se vkládaly třeba amulety nebo bylinky, které měly zajistit nekomplikovaný příchod dítěte na svět.

Komplikaci představovala poloha dítěte. Příchod dítěte na svět nožičkami mnohdy zvládla sama porodní bába. Jestliže byla zjištěna příčná poloha dítěte, musel být přivolán lékař, aby provedl tzv. zmenšující operaci nebo použil kleště. V obou případech se jednalo o velmi těžký porod, kdy dítě z porodních cest pomalu vyndával lékař. Pokud se nepodařilo lékaře sehnat, musela to udělat sama porodní bába.

Úzké porodní cesty a velké dítě, to také mohlo skončit tragicky. Ačkoliv během 18. století přibývalo provádění císařských řezů, jednalo se o velice riskantní operaci, která stála životy mnoho rodiček, a to zejména z důvodu nedostatečné hygieny. Císařský řez byl navíc prováděn za plného vědomí! Místo anestetik se ženám podávala kořalka a pouštělo se jim žilou. Není divu, že ženy tento zákrok protrpěly a upadaly do mdlob. Na zákrok se používal ostrý nůž, jehla a nitě a kousky plátna na zastavení krvácení. Děloha se nezašívala, mnohdy i řez na břiše byl pouze zalepen náplastí. Nebylo výjimkou, že žena zemřela pár hodin po provedení císařského řezu, některé v důsledku zdravotních komplikací způsobených tímto zákrokem zemřely i po několika týdnech od porodu.

Stejně tak byl rizikový porod předčasný, porod více dětí nebo porod v případě nemocné matky. Mnohdy bylo nutné rozhodnout, zda přežije matka, nebo dítě. Mezi historiky dodnes nepanuje shoda, čímu životu se v tomto případě dávala přednost. Z jedné dochované příručky pro porodní báby je známa následující rada, jak udržet při životě umírající rodičku: „Stříkej jí studenou vodu do tváře, nech ji celé ruce i nohy flanelem neb kartáči tříti, drž jí pod nosem dráždivá vonidla – ocet kořeněný, líh; dráždi hrdlo pýřím na brku v lihu salmiakovým omočeným, přilož strouhaný křen na jamku srdeční a dej jí dráždivé klystýrky s octem a solí. Mezitím nezapomínej těhotnou vnitřně vyšetřovati, abys zvěděla, zda-li porod přirozenou cestou dokonati se může, nebo břichořezem se provésti musí.“

Lékaři byli ještě na konci 19. století často neschopní zabránit úmrtí rodičky při komplikovaném porodu. Jakousi prevenci představovala doporučení ženám slabým či nemocným, aby raději nikdy neotěhotněly. Třeba lékařka Anna Bayerová tvrdila: „Jest nás ženských všude příliš mnoho, všechny vdáti se nemůžeme, nechme to tedy zdravým, statným, tělesně schopným.“