Posmrtné fotografie. Zvláštní druh portrétu a památka na zesnulé

Dnes nám může připadat poněkud zvláštní, že si naši předci pořizovali fotografie svých zemřelých příbuzných. Dnes by zřejmě jen málokdo zařadil do rodinného alba třeba fotografii mrtvé babičky nebo dokonce mrtvého dítěte.

V minulosti však lidé na život a také na smrt pohlíželi trochu jinak než my dnes. Smrt pro naše předky představovala naprosto běžnou součást života, v některých obdobích lidé dokonce celý svůj život vnímali jako jakousi dobu přípravy na smrt a posmrtný život. V raném novověku třeba vznikaly jisté „příručky dobrého umírání“, které obsahovaly nejrůznější návody na to, jak se dobrat k „dobré smrti“ – jak správně zemřít, co vše před smrtí zajistit a podobně. Oproti tomuto pojetí smrti jsme ji my dnes odsunuli do pozadí a téma smrti se stalo tabu.

Ještě na počátku 20. století umírali lidé většinou doma obklopeni rodinou, někdy i sousedy či nejbližšími přáteli. To umožnilo poslední rozloučení, které bylo důležité jak pro umírajícího, tak pro pozůstalé. V 19. století bylo po smrti příbuzného zvykem pořídit jeho fotografii. Jednalo se o zvláštní formu památky na zesnulého. Je známo několik typů těchto fotografií. Někdy jsou zachyceni mrtví na úmrtním loži nebo v rakvi, tedy ležící. Na jiných posmrtných fotografiích z 19. století je naopak patrná snaha o to, aby nebožtík vypadal tak, jako kdyby byl živý.

Mrtvého bylo nutné pro pořízení takového snímku vypodložit a zafixovat pomůckami zhotovenými speciálně pro tento účel. Vyráběny byly třeba zvláštní podpěrky očních víček, aby měl mrtvý na fotografii otevřené oči. Na některých dochovaných fotografiích je patrné domalování očí nebo kolorování mrtvolně bledé pokožky. Snahou bylo docílit co nejživějšího vzhledu. Známé jsou snímky mrtvých osob sedících na židli nebo dětí v kočárku. Právě fotografie zemřelých malých dětí měly zvláštní úlohu. Dětská úmrtnost byla tehdy běžným jevem a rodiče dítěte, které zemřelo ve velmi nízkém věku, si na něj mohly vytvořit často jenom jedinou obrazovou památku a podobiznu, a to ve formě posmrtné fotografie. Na posmrtných snímcích dětí zpravidla nechybí nějaké atributy dětství, například kočárek nebo hračka. Děti byly fotografovány samy i se svými rodiči či sourozenci.

Posmrtné fotografie byly oblíbené zejména v závěru 19. století. Zhotovování portrétů zemřelých příbuzných má však dlouhou tradici, která sahá až do dob renesance. Tehdy byli malováni šlechtici na úmrtním loži, ale také zemřelé malé děti.