Františku Plamínkovou popravili nacisté před 80 lety. Bojovala za práva žen

Františka Plamínková přišla na svět dne 5. února 1875 jako nejmladší dcera obuvníka Františka Plamínka a jeho ženy Františky. Rodina žila v Praze, kde se dívce dostalo základního i středoškolského vzdělání. Maturitní zkoušku úspěšně složila na pražském Ústavu pro vzdělání učitelek, poté působila na školách v Táboře nebo Soběslavi, až nakonec roku 1908 zakotvila jako učitelka na měšťanské škole v rodné Praze.

Během dalších studií se Františka Plamínková začala intenzivně zajímat o tzv. ženskou otázku, tedy o ženská práva a rovnoprávnost. Již v dětství si prý všímala toho, že ženy si ve společnosti nejsou rovny s muži. Jako malá holka totiž bývala často svědkem toho, že si opilí muži vybíjeli zlost na svých manželkách, které své chotě se slzami v očích prosili, aby v hospodě nepropili celou výplatu. To naštěstí nebyl případ manželů Plamínkových, ale protože rodina bydlela nedaleko pivovaru, Františka s takovými konflikty přicházela do kontaktu. Údajně tyto zážitky vedly Plamínkovou k rozhodnutí zlepšit postavení žen ve společnosti, dopřát jim jistá práva, vzdělání a probudit v nich samostatnost a sebevědomí. Boji za práva žen nakonec zasvětila celý život.

Vzorem moderního manželství, ve kterém jsou si muž a žena rovnocenní, se jí stal vztah manželů Masarykových. Paní Charlotta byla velmi vzdělaná dáma, které si vážil její muž, univerzitní profesor a budoucí prezident. Masaryk dokonce ve svých přednáškách hovořil o ženských právech a vůbec poprvé v intelektuálních kruzích zavrhl myšlenku, že by měla být žena muži podřízena. Definoval tak ženu jako bytost samostatně smýšlející i konající, což v tehdejší době tvrdil jen málokdo.

Coby učitelka sama Františka Plamínková pocítila upírání práv ženám. Pokud totiž tehdy chtěla žena vykonávat toto povolání, musela dodržovat celibát, tedy se dobrovolně vzdát manželství a rodinného života. Učitelka zkrátka nemohla mít muže ani děti, rozhodnutí založit rodinu se rovnalo vzdání se učitelské profese.

Aby mohla Plamínková změnit smýšlení konzervativní společnosti a prosadit lepší podmínky pro ženy, musela veřejně působit. Proto se angažovala v několika ženských spolcích, jako novinářka i senátorka. Prosazovala rovnoprávnost mezi muži a ženami, bojovala za kvalitní vzdělání pro ženy nebo za jejich volební právo, v neposlední řadě hodlala prosadit zrušení povinného celibátu učitelek. A ve svém boji za práva žen byla úspěšná! Povedlo se jí přispět ke zrušení celibátu učitelek i k přiznání ženám volebního práva.

Františka Plamínková také veřejně prosazovala hodnoty, jako jsou pravda, svoboda a demokracie, které se úzce prolínaly s problematikou emancipace. Dodnes aktuální jsou například tato její slova:

„Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech, žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě – sami dovedli omezovat v tom, co nutné druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení, musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!“

Témata svobody a demokracie se stala aktuální zejména v době nacistické okupace a Plamínkovou nakonec stála život. Proti nacistickému režimu se poprvé otevřeně postavila dne 14. září 1938, kdy napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi. V něm ostře kritizovala jeho aktuální projev:

„Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho presidenta dr. Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí jej informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši: Letadlem jsem navštívila 13.-15. května jižní Francii. A tam, nikoliv v ČSR, jsem tiskem a hlasem lidu byla přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím ČSR. Jak lze tedy říci, že to byl výmysl presidenta dr. Beneše? Nikdo by nemohl dr. Beneše ze lži podezřívat, kdo zná českou historii, hrdinný zápas Čechů v XV. století za pravdu boží, jejich zápas za tutéž pravdu v XVII. století. (…) Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova s vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí.“

O rok později byla poprvé vyslýchána, po několika týdnech v cele ji gestapo propustilo na svobodu. Druhé zatčení v červnu roku 1942 se již rovnalo odsouzení k trestu smrti, protože Plamínková souhlasila s atentátem na Reinharda Heydricha. Popravena byla 30. června 1942 na pražské Kobyliské střelnici, kde v tento den zemřelo více než 70 nevinných lidí.