Pandemie španělské chřipky: Jaká opatření se dodržovala před 100 lety?

Již s prvními zaznamenanými případy španělské chřipky se lékaři snažili radit nemocným, jak s nákazou účinně bojovat. Také se objevily poučky pro zdravé, jak se nebezpečnou chorobou nenakazit. V obou případech se měli lidé co nejvíce šetřit, zamezit přepracování a nadměrnému vyčerpání, dbát na zdravou a vyváženou stravu, vyhnout se podchlazení, odepřít si alkoholické nápoje a pokud možno se nestresovat. Doporučováno bylo trávení času na čerstvém vzduchu a hluboké dýchání, které mělo posílit funkci plic.

Nejdůležitějším preventivním opatřením během epidemie španělské chřipky bylo omezení mezilidských kontaktů na nezbytné minimum, a to především v uzavřených prostorech. Lékaři radili všem osobám, které se necítily dobře, aby zůstaly po několik dnů v domácí izolaci a odpočívaly v posteli, dokud se jejich stav nezlepší. V případě náhlé horečky nebo zimnice měly vyhledat lékaře.

Vysoké riziko nákazy bylo zejména v hospodách a restauračních zařízeních, hromadné dopravě, v nemocnicích a ve školách. K nařízením uzavírajícím tyto prostory však bylo přistupováno spíše výjimečně. Namísto toho bylo například doporučováno, aby si návštěvníci restauračních zařízení nosili svoje vlastní příbory nebo dokonce vlastní skleničky. Lidé měli zvýšit frekvenci zubní hygieny i mytí rukou. Doporučováno bylo také nenavazovat hovory v uzavřených a špatně větraných prostorech. Pokud někdo v rodině onemocněl, měla se celá domácnost izolovat a její členové neměli nikam chodit a s nikým se stýkat. Toto doporučení však nebylo vždy dodržováno, zvláště v chudých dělnických čtvrtích.

Objevila se také rada, že v rámci omezení rizika nákazy by si lidé neměli při pozdravu podávat ruce. Pražské noviny v srpnu roku 1918 nabádaly občany, aby se zdravili jiným způsobem: „Přitom bychom měli, jak je zvykem u lidí z Východu, položit ruce při pozdravu na prsa a uklonit se. Rozhodně už žádný stisk ruky!“ O dva měsíce později se ve stejném tisku objevil další apel na veřejnost, aby se podávání ruky vyhnula: „Ujasněme si jen celý proces: Někdo zakašle, zdvořile si zakryje ústa rukou, vyplivnuté zárodky infekce se rozmnoží díky tělesnému teplu jeho dlaně miliónkrát, pak do jisté míry zaschnou. Při každém podání ruky jsou předány před námi stojícímu člověku.“

Podle názoru tehdejších odborníků nebylo bezpečné během epidemie španělské chřipky používat papírové bankovky, na kterých měly viry a bakterie dlouho přežívat. U kovových mincí prý tak vysoké riziko nehrozilo, a manipulace s nimi tak byla považována za bezpečnější. Varovalo se také předtím, že se může člověk nakazit v knihovně, a to z infikovaných knih a časopisů. Lékaři dokonce volali po uzavření knihoven během šíření choroby, ne vždy však byli vyslyšeni.

Dbát se mělo na pravidelné čištění ulic a veřejných prostranství. Protože však zároveň se španělskou chřipkou zuřila válka, ulice se zpravidla nečistily. Pokud ano, tak nevhodným suchým zametáním, které vířilo prach a riziko nákazy spíše zvyšovalo. Důležité bylo rovněž větrání uzavřených místností – hostinců, kaváren, divadel či biografů. Dle vydaných nařízení měly být tyto prostory větrány každý den alespoň po jednu hodinu.

V některých zemích bylo nařízeno, jinde pouze doporučováno nošení ochranných roušek, většinou vyrobených z gázy. Jejich ochranný účinek však zřejmě nebyl moc vysoký, protože byly dosti propustné.