Populisté se budou chtít na koronaviru přiživit. Itálie se stane časovanou bombou, píše tisk

Na jednu stranu by leckdo mohl namítnout, že je tomu přesně naopak, a že právě koronavirus bude tím pomyslným hřebíkem do rakve všem populistickým stranám, jež nejsou schopné na současnou situaci adekvátně reagovat. Jako příklad lze uvést českého prezidenta Miloše Zemana a jeho projev, včetně dost zvláštního "státnického" rozloučení se s občany ve stylu "Nashledanou v lepších časech". To samé je vidět i Tomia Okamury a jeho stoupenců, kteří mají tendenci vytvářet konspirační teorie o viru uniklém z laboratoře, či odvádět pozornost k utečencům na řecko-turecké hranici.

Vše spíš svědčí o tom, že koronavirus se stal jakýmsi pomyslným lékem, protože celý svět přestal řešit věci, které byly ještě donedávna považovány z klíčové. Migrační krize jako by zcela pominula. Gender už stejně nikoho, včetně jeho stoupenců, nezajímá apod. Populisté a extremisté dnes už nemají z čeho těžit a na výsluní se dostávají odborníci, po nichž je v této těžké a neklidné době poptávka. I český premiér Andrej Babiš výrazně změnil svojí rétoriku, protože pochopil, že počáteční zmatečný manévr jeho vlády, který zneklidnil nemalou část populace, nebyl zrovna tím nejlepším postupem.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že dobám přepáleného politického marketingu a populistům, kteří více slibují, ale méně plní, zvoní pomyslná hrana. Ne vše je ale takové, jak se na první pohled zdá Stačí se například podívat na přístup ke koronaviru, který volí jak britský premiér Boris Johnson, tak i americký prezident Donald Trump. Oba se spíše snaží udržet si přízeň svých voličů líbivými hesly o vytvoření kolektivní imunity. V USA dokonce zaznívají názory, že by se k nemoci měl razit přístup ála španělská chřipka. Prostě jí nechat proběhnout a holt silnější přežijí a slabší zemřou. Ne že by se i v českém prostředí nenašly názory, že koronavirus "vyřeší" důchodovou reformu, byť jsou sebevíc cynické.

Na začátek je potřeba si přiznat to, nač spousty politologů a sociologů, dlouhodobě upozorňují, a sice rozdílnost evropské a asijské kultury a mentality. Ačkoliv je dnes běžné nosit na veřejnosti roušku, ještě donedávna se většina Čechů takovým lidem posmívala, ba od nich dávala ruce pryč. Nejinak tomu nebylo ani v Německu, které z letargie vytrhl až rostoucí počet nakažených. Evropané jsou ve srovnáni s Asiaty, a to nejen s Čínou, ale i jinými zeměmi jako je například Jižní Korea nebo Tchajwan, rozmazlenější, a hůře se dlouhodobě podřizují restrikcím.

Zatímco čínský lid plně respektoval veškerá vládní nařízení, Evropané je spíš začali buď obcházet, anebo prostě nedodržovat. V Londýně bylo donedávna doslova přeplněné metro, v Německu se pořádaly koronavirové večírky a ani Čechům se nevyhnuly párty na studentských kolejích, pořádané paradoxně španělskými a italskými studenty v rámci projektu Erasmus. Sice by jeden mohl namítat, že Italové, až na výjimky, byly poměrně poslušní, a chápali aktuální situaci. Nicméně na rozdíl od zbytku Evropy jsou na krizové situace přeci jenom o něco víc zvyklí - zažili zemětřesení, teroristické útoky apod.

Jde ale o to, jak dlouho jim tato schopnost vydrží. Jelikož navzdory víkendovým pozitivním zprávám o zpomalení růstu počtu nakažených, se spíše dennodenně potýkají se zprávami o dalších úmrtích a vytíženosti tamních pohřebních služeb. Stejný scénář čeká pravděpodobně i Španělsko. Ano, Italové projevili ochotu se na nějaký čas omezit ve svých životech. Nicméně dokud nebudou mít pocit, že to sklízí své ovoce, začnou se stávat čím dál více unavenými, z čehož pak vytěží právě politici typu Matteo Salvini a jiní. Ti budou pak čerpat z jejich frustrace a začnou jim nabízet "jednodušší" řešení. Radši ani nepomyslet na to, jaká.