Slavné ženy ukrajinské historie. Které z nich se země připomíná?

Již ve středověku některé ukrajinské ženy mezi ostatními vynikaly, a to v aristokratických kruzích. V někdejší Kyjevské Rusi, významném středověkém státním útvaru na území dnešní Ukrajiny, se v panovnické dynastii Rurikovců narodily dámy, které hýbaly dějinami a díky svým skutkům nebudou nikdy zapomenuty.

Pro svůj smutný životní příběh je za hrdinku považována Rogněda Polocká, manželka jednoho z nejvýznamnějších panovníků Kyjevské Rusi Vladimíra I. Velikého, který vládl na konci 10. a na počátku 11. století. Ačkoliv byl tento velkokníže kyjevský již ve 13. století svatořečen, žádným svatouškem během svého života rozhodně nebyl. Ve starých kronikářských záznamech se totiž poměrně detailně píše o tom, jak zle se ke své ženě zachoval. Vladimír si měl vyhlédnout Rognědu jako svou nevěstu, tu si ovšem chtěl vzít také jeho nevlastní bratr. Situaci se rozhodl vyřešit radikálně – nebohou dívku přiměl ke sňatku násilím. Údajně ji měl dokonce před zraky jejích rodičů znásilnit, následně je zavraždit i s jejími sourozenci. Rogněda se tak nedobrovolně stala jednou z mnoha manželek knížete Vladimíra a porodila mu několik dětí. Když se panovník nechal pokřtít, oženil se s křesťankou a všechny své dosavadní ženy zavrhnul. Nešťastná Rogněda nalezla útočiště v klášteře, nikdy prý svému manželovi neodpustila.

Syn Rognědy Polocké usedl na knížecí stolec jako Jaroslav I. Moudrý. Ten sám se významně zapsal do historie, a stejně tak jeho dcery. Starší z nich, Anna Kyjevská, se v roce 1051 provdala za samotného francouzského krále Jindřicha I. Francouzského z rodu Kapetovců. Coby francouzská královna se projevila jako velmi vzdělaná a schopná žena. Udržovala vřelé vztahy s důležitými osobnostmi dané doby. Dochovala se například její korespondence s papežem Mikulášem II., který ji žádal, aby se snažila prohloubit duchovní smýšlení svého manžela. Ten se prý totiž nechal příliš zaslepit politikou. Sama Anna byla velmi nábožensky založena a ve Francii se podílela na budování klášterů.

Sestra Anny Kyjevské, Alžběta Kyjevská, se roku 1044 stala norskou královnou, když si vzala vládce Haralda III. Moudrého. Manželství však nebylo šťastné a nemělo dlouhého trvání – o čtyři roky později již měl král novou ženu. Třetí dcera Jaroslava I. Moudrého, Anastázie Rurikovna, se přivdala do uherské panovnické dynastie Arpádovců.

Ukrajinské kořeny měla také vůbec první česká královna Svatava Polská, manželka prvního českého krále Vratislava I. (knížete Vratislava II.). Její matka Dobroněga Kyjevská totiž pocházela z vládnoucího rodu Rurikovců, byla dcerou již zmíněného krutého Vladimíra I. Velikého. V roce 1062 se Svatava stala Vratislavovou v pořadí již třetí manželkou, dvě předchozí zemřely během porodu. Důvody sňatku Svatavy a Vratislava byly čistě politické – jednalo se o upevnění mezinárodních vztahů. Roku 1092 Vratislav zemřel a královna musela urovnávat vztahy také mezi svými syny, kteří mezi sebou začali soupeřit. Svého manžela Svatava přežila o více než 30 let, zemřela prvního zářijového dne roku 1126. Místem jejího posledního odpočinku se stal kostel svatého Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, kde spočinula po boku svého muže.

Také mnohem později v dějinách se našly ukrajinské ženy, které vystupovaly z davu. Jednou z nich byla všestranně nadaná Marija Baškirceva. Ta přišla na svět dne 24. listopadu 1858 do ukrajinské rodiny šlechtického původu. Prakticky celé dětství prožila cestováním po Evropě, kdy tímto způsobem žila se svou matkou po rozvodu s manželem. Pobývaly nějaký čas v Německu nebo v Itálii, jejich druhým domovem se pak stala Francie. Marija tehdy projevila značné pěvecké nadání, ovšem studium zpěvu jí zhatila zákeřná tuberkulóza, která jí připravila o hlas. Dívka se proto začala naplno věnovat své druhé vášni – výtvarnému umění. Na pařížské Julianově akademii absolvovala studium malířství a sochařství, její díla byla brzy vystavována v proslulém Salonu. Marija však bohužel svůj umělecký talent zcela nevyčerpala, boj s tuberkulózou v pouhých 26 letech prohrála. Za svůj krátký život vytvořila úctyhodných 230 výtvarných prací a také dílo zvláštního významu, a to deník. Ten po její smrti nechala matka vydat knižně, ovšem v poněkud cenzurované verzi. V minulém století vyšel deník umělkyně v plném rozsahu. Záznamy představují specifický pramen o ženské každodennosti v 19. století, kdy se začala projevovat vlna feminismu, což je v deníku patrné. Marija na mnoha stránkách svých zápisků předběhla dobu v oblasti tzv. ženské otázky či tehdy tabuizované sexuality.

Na Ukrajině se narodila celá řada žen obdařených literárním talentem. O ukrajinském lidovém prostředí a tradiční kultuře psala Olha Kobyljanska na přelomu 19. a 20. století. Ačkoliv pocházela z velmi chudé rodiny, díky své píli a vytrvalosti získala dobré vzdělání. Sama se naučila několik jazyků, například němčinu, rumunštinu nebo polštinu. V některých jejích povídkách se projevuje vliv feminismu, a to v postavách hlavních ženských hrdinek.

Olha Kobyljanska se přátelila s Lesjou Ukrajinkou, která bývá považována za vůbec nejvýznamnější ukrajinskou spisovatelkou své doby. Při narození roku 1871 do aristokratických literárních kruhů dostala jméno Larysa Petrivna Kosač, to však během života neužívala. Po své matce zdědila nadání pro psaní a zálibu v etnografii, proto se později věnovala také sbírání a sepisování lidových pohádek a písní. Vztah k národopisu u ní od roku 1907 prohloubil její manžel, etnograf Kliment Vasiljevič Kvitka. Lesja hovořila celkem devíti cizími jazyky, což ji umožnilo uplatnit se i v oboru překladatelství. Svá autorská díla psala v ukrajinštině, což bylo v carském Rusku zakázáno, a její knihy tak vycházely pouze v tehdejších rakouských oblastech Ukrajiny. Rovněž do literární tvorby této spisovatelky zasáhla vlna feminismu, hlavními postavami jejích příběhů jsou zpravidla silné, chytré a samostatné ženy. Sama Lesja Ukrajinka bezpochyby mezi silné ženy patřila, po většinu života statečně sváděla boj s tuberkulózou a carským režimem. Zcela vysílena zemřela dne 1. srpna 1913 ve věku 42 let.

Ukrajinská básnířka Olena Teliha strávila tvůrčí život v Československu, kde patřila mezi vůdčí osobnosti tzv. Pražské básnické školy, tedy organizace ukrajinských emigrantů. Se svou rodinou žila zpočátku v Kyjevě, kde její otec působil v ukrajinské vládě. To byl následně po nástupu ruské moci důvod k emigraci rodiny do Československa. Zde Olena dokončila gymnaziální a vyšší studium, později psala básně a pracovala jako literární kritička. Během druhé světové války se do Kyjeva vrátila a snažila se o povzbuzení ukrajinského kulturního života. To se jí však stalo osudným – dne 22. února 1942 byla jednou z desetitisíců obětí nacistického masakru v Babím Jaru.

Ukrajinky vynikaly také ve vědeckých kruzích. Zde stojí za zmínku Sofia Okunevska, vůbec první vysokoškolsky vzdělaná lékařka na území Ukrajiny i celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Specializovala se na gynekologii a porodnictví, ovšem do dějin se zapsala také průlomem v léčbě rakoviny. Poprvé totiž přišla s léčbou nádorových onemocnění pomocí radioterapie. Za první světové války využila svých lékařských schopností a pomáhala ošetřovat zraněné v polních nemocnicích. Ačkoliv se sama podílela na záchraně mnoha životů, kolegové lékaři jí pomoci nedokázali. V únoru roku 1926 zemřela na komplikace způsobené zánětem slepého střeva.

V souvislosti s první ukrajinskou lékařkou je vhodné zmínit její sestřenici, která patřila mezi první představitelky ženského emancipačního hnutí na Ukrajině. Jmenovala se Natalija Kobrynska a tvrdě bojovala za práva žen. Založila první ženský spolek soustředěný na vzdělávání žen a prosazování jejich práv v rodině i ve společnosti. Aktivistka nikdy nebojovala formou hlasitých protestů, její zbraní se stalo slovo. Psala agitační povídky, vydávala sborníky feministických statí. Ve svém boji byla Kobrynska úspěšná – ženy mohly studovat na gymnáziích a univerzitách!