Stáří dříve a dnes. Co se změnilo?

Svatý Augustin a Isidor Sevillský byli toho názoru, že člověk se stává starcem ve věku sedmdesáti let. Ve středověku však autority spíše tvrdily, že stáří přichází již kolem padesátého až šedesátého roku věku. Od 13. století se stáří stávalo pomalu předmětem lékařských spisů a příruček, kde byl člověk považován za starého rovněž od dosáhnutí věku padesáti let. Později vznikaly i příručky „dobrého stárnutí“, tedy jakési rady lékařů, při jejichž dodržování se měl člověk ve zdraví dožít vysokého věku. Lidé si ve středověku však svůj věk neuvědomovali tak přesně, jako my dnes. Mnohdy svůj věk počítali zaokrouhleně na pět či dokonce na deset let. Tento fakt nám mnohdy zkresluje statistiky průměrného dožívaného věku v minulosti.

Středověká úcta ke stáří měla svůj původ v Bibli, především v knihách Starého zákona. Třetí kniha Mojžíšova například obsahuje: „Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu.“ Ve Starém zákoně se píše nejenom o moudrosti starců, ale najdeme zde i zmínky o vysokém dožitém věku - tak třeba Adam se měl dožít 930 let, Šét 920 let, Enóš 905 let. Středověký člověk se pochopitelně tak vysokého věku nedožil, což však tehdy bylo považováno jenom za Boží trest. Protože lidí hřeší, odepřel jim Bůh dlouhověkost.

Ve středověku byla starým lidem přisuzována moudrost. Petr Žitavský, který je autorem Zbraslavské kroniky, na tuto vlastnost starců ve svém díle často upozorňoval. Třeba při líčení ctností mladého Jana Lucemburského napsal, že to byl panovník „stařecky prozíravý“, jeho syn Karel měl také již v mladém věku „mrav stáří“. Podobně se o panovnících vyjadřovali i další středověcí kronikáři.

Proměna ve vztahu ke stáří se odehrála v době renesance pod vlivem humanistického myšlení. Staří lidé již nebývali vždy vnímáni jako moudré autority. Naopak bylo poukazováno na negativa stáří, tedy například špatný zdravotní stav nebo ztrátu krásy. O zachování tradičního pojetí stáří se snažili reformátoři, kteří také starcům mimo jiné odpouštěli přísné posty – třeba jim v pátek dovolovali konzumovat maso. Jan Hus údajně pronesl větu: "Pak starost nemocná; neb starostí poraženým a nemocným, že nemohú břemen zákona snésti jako silní.“

Od počátku 15. století se v našem prostředí začaly objevovat „příručky dobrého stárnutí“, tedy rady, které mají vést k prodloužení života člověka. Délku života podle dobových názorů zkracovalo či prodlužovalo klima, způsob oblékání nebo konzumované pokrmy a nápoje. Dnes již víme, že právě posledně zmiňovaná skladba jídelníčku může mít skutečně na délku života člověka vliv. Celá řada středověkých příruček na nás může působit vcelku moderním dojmem, když se v nich objevuje doporučení na střídmost v jídle a pití nebo vyváženost ve stravování. V jedné z dobových příruček bychom se mohli dočíst návod na dlouhověkost: „S boží pomocí kdož chce dlúho živ býti, takto učiň, jako tento mistr Agvin tak řečený etc. Praví zajisté, že když člověk šesteru věc činí, že bude s boží pomocí dlúho živ a zdráv. Prvá, dobrého povětřie hledati a zlého se varovati. Druhá jest skrovnost napití a najedení, aby to byl čisté a zdravé. Třetie, od odpočívanie ložnieho a múdrého hýbánie a tvým životem oblovánie. Čtvrté, v hod spáti a v hod bdieti. Páté, aby se choval, aby nebyl tvrd v životě, ani velmi měkek. Šesté, aby se choval přielišného veselé. Toť jest těch šest věcí; kdož je má na paměti, bude dlúho zdráv.“