Svatá Barbora a tradice adventního času

S počátkem adventního období se pojí svátek svaté Barbory, která je patronkou horníků, zedníků, architektů, kovářů, pokrývačů, kameníků, hasičů, sedláků, tesařů, zvoníků, řezníků nebo kuchařů. Dále byla Barborka žádána o pomoc při bouřce, požáru, horečkách či moru, měla ulevovat i umírajícím.

Křesťanská mučednice

Barbora z Nikomédie žila někdy na přelomu 3. a 4. století. Byla jedinou dcerou zámožného kupce, zarytého odpůrce křesťanů. Ten ve snaze svou dceru ochránit před špatným vlivem této víry ji nechal uvěznit ve věži. Barbora se i přesto oddala křesťanské víře a dokonce si na znamení toho, i coby připomínky Nejsvětější Trojice, nechala ve věži probourat třetí okno. Před svým krutým otcem, který ji navíc nutil do sňatku, nakonec Barbora utekla, ten ji ovšem po nějakém čase objevil, jak se skrývá v jeskyni. Uvěznil ji a mořil hladem, přičemž doufal, že ji tím přesvědčí ke svatbě i zřeknutí se křesťanské víry. To však ona odmítla, otec ji tak nechal mučit: bičovat, drásat střepinami a pálit pochodněmi, potupně nešťastnici kati odřízli prsy. Když se ani potom nevzdala své víry, sám otec Barboře setnul hlavu. Boží trest se ale dostavil okamžitě – do ukrutného kupce v tu ránu uhodil blesk.

Lidové zvyky a pověry

Ke dni svaté Barbory se váže hned několik lidových tradic. Nejznámější z nich je dnes asi řezání tzv. barborek, tedy třešňových větviček, které musely ze stromu vzít s prvním ranním paprskem slunce o svátku Barbory svobodné dívky. Stará lidová pověra tvrdila, že pokud se dají větvičky do vody a do Štědrého dne rozkvetou, mělo se v příštím roce svobodné děvče vdát. Tento prostředek lidové magie neupadl v zapomnění a dodnes se v některých rodinách praktikuje.

V předvečer svátku Barbory chodily v minulosti vesnicemi zvláštní bílé postavy. Označovaly se jako Barborky a byly to dívky oblečené v bílých šatech. Obcházely jednotlivá stavení a dávaly hodným dětem drobné dárky, nejčastěji ovoce a cukroví. Zlobivým ratolestem však Barborky hrozily výpraskem metlou. Barborky chodily ve skupinách, a to v počtu tří až šesti děvčat. Měly dlouhé rozpuštěné vlasy, které jim částečně zakrývaly tvář a kolem pasu si uvazovaly širokou stuhu modré nebo červené barvy. V některých krajích si naopak vlasy schovávaly pod dlouhou bílou plenu a obličej si kryly tylovým závojem. Na hlavu si dávaly květinový věneček nebo korunku ze zlatých či stříbrných drátků a drobných ozdob, což symbolizovalo urozený původ a panenství křesťanské mučednice. Barborky nosily uzlíček nebo košíček s dárečky, metlu na neposlušné děti a jedna z nich také zvoneček, jehož cinkání oznamovalo příchod těchto bílých adventních postav. Po zaklepání na okno nebo na dveře vstoupily do stavení, zde zpívaly, pomodlily se s obyvateli domu, předvedly výjev ze života mučednice svaté Barbory a po zásluze odměnily nebo potrestaly děti. Pak šly o dům dál. Tento zvyk se v některých vsích udržel až do druhé světové války, poté postupně zanikal.

Pranostiky na svatou Barboru

Se čtvrtým prosincovým dnem je spojeno také několik pranostik, tedy zvláštních lidových předpovědí zaměřených především na počasí a predikci následující úrody. Za našich předků se věřilo, že jaké počasí bude na svatou Barboru, takové bude i po celý advent. Dále se říkalo, že „svatá Barbora větry přivolá“ nebo že „svatá Barbora vyhání dříví ze dvora“, tedy že se už musí topit. Pokud o svaté Barboře mrzlo, mělo být o Vánocích blátivo. A když se na Barborku objevila jinovatka, předpovídalo to bohatou úrodu ovoce v příštím roce.

Zajímavost závěrem

A na závěr jedna zajímavost. Od jména Barbora se odvozuje označení pro kyselinu barbiturovou a její deriváty, barbituráty. Kyselina byla totiž prý objevena právě v den svaté Barbory.