Svatojánská magie. Svátek Jana Křtitele vnímali naši předci jako kouzelnou dobu

Svatý Jan Křtitel 
 
Prorok, který žil někdy v 1. století, je známý z evangelií a dalších náboženských textů. Přídomek „Křtitel“ získal Jan proto, že v řece Jordánu křtil věřící, a to včetně Ježíše Krista. Kromě šíření víry ve svých kázáních odsuzoval počínání Héróda Antipa, což ho stálo život. V Bibli se píše, že si urozená dívka jménem Salome přála Janovu hlavu a panovník její přání ochotně splnil – nechal kazatele popravit. Salome totiž byla dcerou Héródovi partnerky, která ji právě navedla k neobvyklému přání. 
 
Světce uctívají věřící po celém světě napříč všemi církvemi, v minulosti patřil k nejoblíbenějším svatým našich předků. Zasvěceny jsou mu mnohé kostely u nás i v zahraničí. Jana Křtitele má za patrona řada profesí, třeba tkalci, krejčí, sedláři, koželuzi, vinaři, hospodští, kominíci, zedníci, kováři, tesaři, kameníci, zpěváci, tanečníci nebo architekti. 
 
Svatojánská magie 
 
Jako jednu z nejmagičtějších nocí v roce vnímali naši předci svatojánskou noc, tedy tu před svátkem Jana Křtitele, a to zřejmě i z toho důvodu, že připadala na dobu letního slunovratu, kterou již staří pohané považovali za důležitý mezník v roce a jakýsi kouzelný čas. 
 
Zejména mladí svobodní lidé se snažili o svatojánské noci přivolat lásku. Dívky věštily a hádaly, za koho se provdají, nebo se pokoušely o to, aby se do nich zamiloval jejich vysněný chlapec, a to za pomoci kouzelných bylin a zvláštního zaříkávání. V noci na svatého Jana trhala děvčata devatero květin, z nich pletla věnečky a dávala si je pod polštář. Ve snu je pak měl s jistotou navštívit jejich budoucí manžel. Věneček měl takovou moc podle toho, jaká bylinka do něj byla zapletena. Některá přivolávala chlapce, na něhož si dívka myslela, jiná navracela ztracenou lásku nebo léčila zlomené srdce. Od těchto kouzelných schopností se pak odvozovaly zvláštní básničky, které děvčata pronášela při pletení věnců coby zaříkávání. Z oblasti Čech se například dochovala tato magická formulka: „Bylinko malá, kdybych tě znala, já bych si milého přičarovala.“ Nešťastně zamilované dívky říkávaly třeba takovouto básničku: „Není na světě bylina, aby pro něco nebyla, hledej, má milá kvítečko, co vyhojí mé srdéčko.“ Na Moravě si dívky přivolávaly zpět lásku bylinkami a těmito slovy: „Ještě si natrhám toho návratníčku, navrať sa mi, navrať, švarný šohajíčku.“ 
 
Nejenom svobodná a zamilovaná děvčata vyrážela o svatojánské noci na sběr bylin, také báby kořenářky je chodily trhat. Byly totiž přesvědčeny o tom, že v noci na svatého Jana Křtitele jsou rostlinky obdařeny tou nejléčivější mocí. Na loukách i v lesích skutečně lidé dříve nacházeli poklady do své lékárničky, a to ve velkém množství právě na konci června, o svatém Janu Křtiteli. 
 
Již z pohanských dob pochází tradice pálení ohňů o letním slunovratu, křesťané na tento zvyk později navázali zapalováním tzv. svatojánských ohňů o svátku Jana Křtitele. Svatojánský oheň se na vsích chystal již od samého rána. Chlapci museli najít a pokácet mladou jedličku, oloupat z ní kůru a posekat větve až na vršek, který na stromečku ponechali. Takto upravená jedle se následně pevně ukotvila v zemi a kolem ní se navršila hranice dřeva. Dívky zatím upletly věnečky z květin, ty patřily na větvičky na vrcholek stromku. Sloužily nejenom jako ozdoby, ale také symbolizovaly poctivost děvčat. Večer se oheň zapálil, kolem něj se tančilo a zpívalo. Odvážlivci, mnohdy zamilované páry držící se za ruce, ho přeskakovali. Jak hořel oheň, kmen stromku postupně slábl, až shořel úplně a zhroutil se. V tom okamžiku se všichni přítomní seběhli k větvovému vršku a snažili se ukořistit jeden z ohořelých věnečků. Věřilo se totiž, že je obdařen magickými vlastnostmi a přináší štěstí nebo zajišťuje úrodu. V některých krajích se dával na rohy kravám, aby měly dobré mléko.