Syfilis. Nemoc, kterou do Evropy přivezli Kolumbovi námořníci z nového kontinentu

Když se řekne rok 1492, mnoho lidí si ho správně spojí s objevením Ameriky. Kryštof Kolumbus tak díky tomuto objevu nového kontinentu dal Evropě nové plodiny – třeba brambory, kukuřici nebo tabák. Ovšem Kolumbovi námořníci do Evropy dovezli i novou nemoc, syfilis. Do té doby zde vůbec toto pohlavní onemocnění nebylo zaznamenáno.

Indiánské kmeny ho prý však už dlouho znaly a ve Střední Americe se jednalo o poměrně rozšířenou chorobu. Staří Mayové a Aztékové dokonce dokázali rozlišit jednotlivé fáze nemoci, pro které užívali zvláštní názvy. V Evropě se syfilis po klíčovém roce 1492 začala velice rychle šířit, brzy choroba způsobila pandemii. Ta byla nejprve chápána a vysvětlována jako „Boží trest“, než se zjistilo, že se jedná o nemoc přenášenou pohlavním stykem. K tomuto odhalení definitivně došlo až v 19. století.

Mezi lety 1494 až 1496 byla v Evropě zaznamenána epidemie syfilis. Již roku 1493 se objevily první případy v Barceloně. Právě sem ji měli přivést námořníci z nově objevené Ameriky. Ze Španělska se onemocnění dostalo do Francie, z této země ho francouzští vojáci rozšířili do Itálie, když roku 1494 obléhali Neapol. Proto se zde nemoc začala označovat jako „francouzská nemoc“. Tak se jí říkalo i v našich zemích, kde se poprvé objevila rovněž v roce 1494. Nejpozději se šířila v Anglii, a to od roku 1496. Pojmenování „syfilis“ dal chorobě italský lékař a básník Girolamo Fracastoro. V Čechách zavedl Josef Jungmann pro syfilis název „příjice“. Tehdy již bylo všeobecně známo, že se jedná o sexuálně přenosnou chorobu, a proto Jungmann pojmenování nemoci odvodil od jména slovanské bohyně lásky, Prije.

Zatímco na americkém kontinentu domorodci neměli těžký průběh onemocnění, v Evropě choroba zabíjela ve velkém. Projevovala se značnou infekčností a agresivitou, nemocní zpravidla umírali ještě před propuknutím chronického stádia. K nejvíce zasaženým vrstvám patřilo měšťanstvo a vojáci. Jak během 16. a 17. století přibývalo vojenských výprav a bitev, šířila se i syfilis. Spolu s vojsky navíc putovaly i prostitutky. Antropologické rozbory koster vojáků prokázaly jisté znaky tohoto onemocnění – například paprsčité jizvy na lebce nebo deformace kostí. Také šlechtické rody byly zasaženy syfilidou. Historikové upozorňují na fakt, že syfilis byla jednou z příčin vymírání starých českých šlechtických rodů. Známou postavou českých dějin trpící touto chorobou byl císař Rudolf II., jehož kosterní pozůstatky byly rovněž podrobeny antropologickému rozboru. Ten ukázal typické projevy syfilis. S onemocněním se potýkal také Albrecht z Valdštejna.

Již z 15. století se dochovaly zmínky o způsobech léčby syfilis. Ty bývaly i poněkud nebezpečné. Na syfilitickou vyrážku se používaly třeba masti s obsahem rtuti. Denní dávka rtuti pro nemocného představovala i deset gramů, což vedlo až k otravě. Tehdejší lékaři ovšem známky otravy považovaly za důkaz toho, že léčba zabírá. V důsledku vyčerpání opakovanými zažívacími problémy, zvýšeným sliněním nebo třesem těla nemocní této léčebné proceduře podléhali. To však nebránilo tomu, aby se syfilis léčila olovem až do 19. století!

Spoléhalo se také na lázeňskou léčbu, o čemž se na našem území dochovala zmínka již z roku 1509 z pera Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Zvlášť účinné měly být minerální prameny v Karlových Varech. Léčba pomocí minerálních vod sice pomáhala mírnit zejména kožní projevy onemocnění a bolesti kostí, ovšem v lázních také byly ideální podmínky pro jeho rychlé šíření. Proto některá lázeňská střediska rychle začala odmítat pacienty se syfilis, jiná pro ně vyčlenila speciální separované prostory.

Jako lék se podával také výluh z quajakového dřeva, který pacienti popíjeli, používali k obkladům a koupelím. S prvním skutečně účinným lékem na onemocnění přišel až roku 1909 lékař Paul Ehrlich. Od té doby vzrostl počet vyléčených pacientů, zároveň se začalo hovořit o prevenci. Další úspěch přinesl rok 1928, kdy Alexander Flemig objevil antibiotikum.