Tragický podzim na železnici. Před 60 lety se v Praze staly dvě vážné nehody

21. září 1965: Hloubětín

Bylo 21. září roku 1965, když krátce před třetí hodinou odpoledne vyjel z Prahy osobní vlak směrem do Kolína. Daleko ovšem nedojel. Ve stanici Praha-Hloubětín do soupravy zezadu narazil nákladní vlak, jehož obsluha ignorovala pokyn „stůj“. Nákladní vlak jel rychle, a tak osobák před sebou tlačil dlouhých osmdesát metrů. Následky byly tragické a zasáhly celou společnost. Hned druhý den o nehodě vyšla zpráva v tisku:

„Vážné železniční neštěstí se stalo v úterý krátce před 15. hodinou na trati Praha-Kolín. V zastávce Hloubětín najel elektrický nákladní vlak na zadní vagón elektrického osobního vlaku, který se právě rozjížděl směrem na Běchovice. Nárazem byl jeho poslední vůz, lokomotiva nákladního vlaku a další dva vozy nákladní soupravy značně poškozeny. Pracovníci dopravy za pomoci příslušníků armády a Veřejné bezpečnosti se okamžitě ujali záchranných prací. K místu nehody se ihned sjela také vozidla záchranné služby, která po poskytnutí první pomoci rozvezla do pražských nemocnic 68 raněných. Z nich bylo 24 ponecháno v nemocničním ošetřování, ostatní byli propuštěni do domácího léčení. Z trosek bylo vyproštěno 13 mrtvých – 11 cestujících a dva železniční zaměstnanci. Příčiny neštěstí se vyšetřují.“

15. října 1965: Běchovice

Neuběhl ani měsíc a v Praze došlo na železnici k další vážné nehodě. Ve stanici Běchovice najel do stojícího osobního vlaku druhý osobák. Opět se jednalo o chybu lidského faktoru nerespektujícího pokyn „stůj“. Dva zaměstnanci československých drah zemřeli na místě, zraněných bylo více než deset.

Alarmující situace na železnici

Dvé vážné železniční nehody na jedné trati tak krátce po sobě nenechaly v klidu vysoké představitele nejenom československých drah, ale také komunistické strany a státu. Železničáři v poslední době v médiích a očích veřejnosti rozhodně nevypadali jako spolehliví a vzorní pracovníci, které socialistická společnost měla prezentovat. Pro stranické orgány to představovalo paradoxně ještě větší problém, než škody na životech či majetku po nehodách. Proto se pár dnů po druhé tragédii, dne 27. října 1965, sešli zástupci ministerstva dopravy a československých drah, aby se snažili dalším neštěstím zabránit. Po dlouhé poradě se všichni shodli na tom, že je sice pozitivní zprávou, že počet železničních nehod postupem času klesal, ovšem na druhou stranu bývaly následky nehod čím dál závažnější. Zároveň bylo shledáno, že tratě, na nichž k nehodám došlo, byly dobře a na danou dobu moderně technicky zabezpečeny. Na vině bývaly tedy nejčastěji lidská chyba či nezodpovědnost – zaměstnanci drah často porušovali předpisy a mnohdy také vyloženě hazardovali, když projížděli návěstidla s pokynem „stůj“ s předpokladem, že „to stihnou projet“. Přesně takový přístup měl na svědomí právě zmiňovanou nehodu dne 21. září 1965 v Hloubětíně. Výsledkem jednání tak bylo nařízení, aby vedoucí pracovníci na železnicích důsledněji dohlíželi na své zaměstnance a důrazněji dbali na dodržování předpisů a pracovní kázně.