Trest smrti vyhladověním. Odsouzený umíral dlouhé dny

Lidé byli odjakživa velmi vynalézaví, ale také krutí. A proto vymysleli i trest smrti vyhladověním. Není přeci nic jednoduššího a také nejlevnějšího, než nechat odsouzeného zemřít žízní a hlady – tedy zavřít ho třeba do malé a temné místnosti, kam se mu nemusí nosit jídlo a pití.

Tento krutý trest smrti se v historii mnohdy ukrýval pod rozsudkem „zazdění“, „zavření do klece“ nebo „zanechání na opuštěném místě“. Odsouzenec tedy často netrpěl jenom hladem a žízní, ale také následkem samoty, temnoty, chladu nebo stísněného prostoru. Tato forma trestu smrti je doložena již ze starověkého Řecka, a to z pera Virgilia. Ve starém Římě si tento způsob popravování oblíbil třeba krutý císař Tiberius. Perský panovník Artaxerxes II. ve 4. století před naším letopočtem nechával své nepřátele zemřít hlady a žízní na lodi na moři. Na vyhladovění zemřel například papež Jan XIV., který žil na konci 10. století. Ten byl bez jídla a pití ponechán svému osudu v jedné komnatě Andělského hradu, kam ho dal zavřít jeho nepřítel a pozdější papež Bonifác VII. Během náboženských válek ve Francii umíralo hladem velké množství katolíků. A v ne tak dávné minulosti, za druhé světové války, byli k hladu a žízni odsouzeni vězni v koncentračních táborech.

Zazdění se rozšířilo v Evropě zejména v 16. století v souvislosti s inkvizicí. Absence potravy a vody ve spojení s nedostatkem čerstvého vzduchu znamenalo krutou a pomalou smrt. Tento trest smrti je doložen již ze starého Řecka – stačí si připomenout tragédii Antigona z pera Sofokla. Zazdívání zaživa však mělo v minulosti také magický charakter, když měl člověk zazděný do základů budovy zajistit pevnost stavby. Takovéto stavební oběti jsou doloženy již od pradávna. Zazdíváni byli také často heretici. Hladomorny se staly tím nejjednodušším a nejlevnějším způsobem trestu smrti.

Aby bylo trestanci ještě zesíleno utrpení, dostával někdy na obličej tzv. „masku hladu“, což byl jakýsi zvláštní nástroj s roubíkem. Specifický mučící vynález představovaly tzv. „hrušky úzkosti“. Tyto kovové nástroje se zrodily v 16. století, podobaly se svým tvarem skutečně zmíněnému ovoci, ovšem se šroubem či pružinou uvnitř. „Hruška“ byla nešťastníkovi vložena do úst a otáčením šroubu se postupně zvětšovala, až zaplnila celou ústní dutinu. Někdy byly „hrušky“ vybaveny ostrými hroty, které chudákovi rozdrásaly ústa. Jistou zvláštností je fakt, že stejné nástroje byly odsouzeným za cizoložství či sodomii zaváděny do vagíny nebo konečníku.

Na hlad a žízeň umírali vězni také zavření v klecích, což byla úspornější varianta zazdění. Doklady o „hladových klecích“ máme rovněž již z dob starověku – do klecí se zavírali lidé ve starém Řecku, Římě, Orientu i Asii. Sám Alexandr Veliký nechal zavřít do klece a umořit hlady svého protivníka Kallisthena. V době středověku se do klece zavírali například duchovní. Kromě toho, že člověk v kleci trpěl hlady a žízní, pociťoval také intenzivní bolest. Klece bývaly totiž mnohdy velmi malých rozměrů, ve kterých člověk nemohl pohodlně stát, sedět ani ležet. Aby bylo utrpení člověka mnohem horší, bývala klec umístěna na přímém slunci nebo na mrazu. Zpravidla se také nacházela na veřejném místě, kde delikventovi mohli kolemjdoucí jakýmkoli způsobem ubližovat nebo ho zesměšňovat. Když nešťastník po dlouhých dnech utrpení zemřel, jeho tělo se v kleci ponechalo do té doby, než z něj zbyly jenom kosti. Velmi často bývalo zavření do klece uplatňováno coby trest smrti ve Španělsku nebo v Itálii. Ve Francii si ho zase oblíbil Ludvík XI. V Evropě „hladové klece“ postupně mizely od 17. století. V Číně nebo v Africe byl však tento trest smrti rozšířen ještě ve 20. století.