Vějíř. Praktická pomůcka k ochlazení i módní doplněk

Vějíř je předmětem s velmi dlouhou historií, která sahá až do starověku. První vějíře prokazatelně používali obyvatelé dávné Babylónie, Sýrie nebo Indie. Doklady o využívání těchto pomůcek pocházejí také ze starověkého Egypta. Nejstarším dochovaným vějířem je ten, který byl objeven coby součást žezla egyptského vládce zvaného král Škorpion žijícího a panujícího v předdynastickém období egyptských dějin, tedy někdy ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Hned několik vějířů bylo nalezeno v hrobce slavného Tutanchamona. Staří Egypťané využívali k ochlazování vějíře velkých rozměrů, dlouhých třeba jeden metr i více. Takovým rozměrným vějířem se panovníci nechávali svými sluhy ovívat a tedy ochlazovat. Starověké vějíře se vyráběly ze dřeva (ty luxusnější ze dřeva ebenového), tento materiál se kombinoval s dalšími, například se slonovinou a palmovými či lotosovými listy. Důraz byl kladen na výzdobu těchto předmětů denní potřeby – vyrývaly se do nich reliéfy, potahovaly se vrstvičkou zlata nebo vykládaly barevným sklem či kameny. Tehdy však nesloužily jako módní doplňky, ale spíše se staly symbolem společenského postavení a významu majitele, jehož jméno se často vyrývalo do rukojeti.

Znakem vyšší vrstvy společnosti byl vějíř také v antických státech, ve starém Řecku a Římě. Vějíř zde býval i atributem bohů a bájných postav. Výrobní materiál se shodoval s tím používaným ve starověkém Egyptě, jednalo se nejčastěji o dřevo a listy, rukojeť se někdy zhotovovala také z bambusu. Z dob antiky jsou rovněž známé vějíře s pavím peřím. Kvůli jejich výrobě se tehdy chovali pávi ve specializovaných farmách.

Zvyk používání těchto ochlazovacích pomůcek přetrval do středověku, kdy se rozšířil po celém světě, a to především zásluhu křížových výprav. Zpočátku se středověké vějíře podobaly svým starověkým předchůdcům, byly tedy zhruba stejně velké a vyráběly se ze stejných materiálů. Změna nastala s šířením křesťanství, kdy vějíře používali duchovní při bohoslužbách nebo poutích.

Postupem času se vějíře zhotovovaly z nových materiálů, například z kůže nebo pergamenu. Takovéto předměty pak mohly být zdobeny vyšíváním, textilními aplikacemi a doplňky v podobě třásní. Rozmach ve výrobě vějířů nastal v období renesance, kdy se také stávaly již doplňkem určeným spíše pro ženy. Do té doby sloužily jako ochlazovací pomůcka pro obě pohlaví, nyní již přibyla funkce módní. Stále ale vějíř zůstával výsadou vyšších vrstev obyvatelstva. S novým trendem i technologickou novinkou přišla v roce 1578 Kateřina Medicejská, a to se skládacím vějířem, který si tehdy pořídila ve Florencii. Nejenom, že takový vějíř nádherně vypadal a byl velice praktický, ale také krásně voněl – byl totiž napuštěný parfémem. Mezi další propagátorky a milovnice vějířů patřila anglická panovnice Alžběta I. Renesanční vějíře se zhotovovaly z kůží, hedvábí, kostěných i želvovinových žeber, slídových a kovových destiček. Z výzdobných technik se uplatnilo malování, akvarel, kvaš nebo třeba lakování.

Dražší materiály se začaly pro výrobu vějířů používat v dobách baroka a rokoka. Stříbro, zlato, drahé kameny, perleť nebo slonovina – to vše tvořilo barokní módní doplněk do horkých dní. Výroba vějířů se tehdy stala specializovaným řemeslem, které provozovaly jen určité cechy. Nejvyhlášenější z nich fungovaly v Itálii, Anglii a Francii. Na plochu vějířů se malovalo, oblíbené byly náměty z Bible, žánrové scény nebo květinové vzory. Jako malíři se uplatnili význační umělci dané doby.

S rokokem a klasicismem nastala „zlatá doba vějířů“, kdy byly nezbytným módním doplňkem ve vyšší společnosti. Ve výzdobných malbách nyní převažovaly krajinomalby a milostné scény, tedy vyobrazení vznešených párů. Samozřejmostí již byly vějíře skládací. Století devatenácté se neslo ve znamení jejich masového rozšíření, kdy pronikly i do nižších společenských kruhů. Tento trend souvisel s uplatněním levnějších materiálů při výrobě, běžné byly například laciné papírové nebo slaměné vějíře. Díky technologickému pokroku se na trhu objevily praktičtější vějíře s novými typy zavírání nebo konstrukcí umožňující snadnější skládání a uložení do malé krabičky. Proměňovala se také funkce vějířů. Z původně ochlazovací pomůcky a pozdějšího módního doplňku se stal i sběratelským artiklem. Vějíře se totiž vyráběly často jako upomínkový předmět nesoucí motivy měst, významných událostí nebo divadelních scén.

Používání vějířů v Evropě se vytrácelo ze společnosti počátkem 20. století. V tropických oblastech však dodnes tyto předměty plní svou původní praktickou funkci, tedy ochlazování člověka v horkých dnech.