Velký londýnský mor. Jaká opatření proti šíření nebezpečné choroby platila roku 1665?

První nakažení byli v Londýně již na konci roku 1664. Naplno mor udeřil na jaře roku následujícího, hlavním městem se šířil zejména v měsíci červenci. Na podzim roku 1665 umíralo i sedm tisíc lidí na jediný týden! O rok později šíření nákazy zabránila paradoxně jiná tragická událost, a to požár města, který sice zničil mnoho budov, ale také zahubil krysy a blechy, tedy přenašeče moru.

Jak se tehdy mělo zabránit šíření morové nákazy, to víme z dochovaných nařízení. V Londýně byli určeni tzv. dohlížitelé, kteří měli za úkol pravidelně chodit od domu k domu a zjišťovat, kolik lidí a domácností je morem postiženo. Na základě tohoto zjištění mohli dohlížitelé učinit preventivní opatření v podobě uzavření zamořených oblastí. Domy nemocných bylo nutné také zapečetit, aby z nich nikdo nemohl vyjít nebo do nich vstoupit. Ke každému takovému domu pak byli přiděleni dva hlídači – jeden na den a druhý na noc. Ti měli stejnou funkci jako zmíněné zapečetění domu. Hlídači také zajišťovali postižené domácnosti zásobení potravinami a dalšími nezbytnostmi.

Velký londýnský mor také vyžadoval nasazení většího počtu ranhojičů, ošetřovatelek a ohledávaček. Ranhojiči měli především sledovat vývoj nemoci u jednotlivých obyvatel města a snažit se zlepšit jejich zdravotní stav. Takoví ranhojiči se museli omezovat pouze na péči o morové pacienty, k těm trpícím jinou chorobou nesměli z důvodu omezení šíření choroby docházet. Úzce spolupracovali také s ohledávačkami, tedy se ženami pověřenými ohledáním zemřelých. Ranhojič spolu s ohledávačkou zjišťovali, na jakou chorobu dotyčný zemřel, a informovali o tom vedení města. Také ohledávačky byly omezeny na vykonávání pouze činnosti u nemocných morem, zakázáno jim bylo například vykonávat jinou živnost nebo se zdržovat v místech morem nezasažených. Ranhojičům, ohledávačkám a ošetřovatelkám bylo nařízeno kromě výkonu svých povinností u nemocných zůstávat doma. Všechny osoby, které přišly do kontaktu s nemocným, nosily při pohybu na veřejných místech dlouhou červenou hůl, aby se jim zdraví lidé mohli vyhýbat.

Všichni obyvatelé města měli povinnost příslušným úřadům oznámit, pokud sami nebo někdo z domácnosti morem onemocněli. Zároveň bylo důsledně doporučováno, aby každý pravidelně prohlížel své tělo, zda se na něm neobjeví morové vředy. Pokud tento jev někdo zaznamenal, měl o tom neprodleně informovat dohlížitele – dle vydaného nařízení nejpozději do dvou hodin od zjištění těchto příznaků nemoci. Dohlížitel, ranhojič nebo ohledávačka při posouzení projevů moru museli dotyčného izolovat doma. Domácnost bylo možné opustit až za dobu jednoho měsíce po vyléčení. Zamořený dům se označoval červeným křížem namalovaným na dveře, nad kříž se psal nápis „Bože, smiluj se nad námi“.

Jak již bylo zmíněno, zamořené domy se zapečeťovaly – nikdo z nich nesměl vycházet nebo do nich vstoupit. Pokud někdo toto nařízení porušil a dům nemocného navštívil, musel po několik dní zůstat ve své domácnosti v izolaci. Na dodržování dohlížel hlídač. Když se u takového člověka po nějaký čas neobjevily příznaky nemoci, mohl svůj dům opustit. Naopak nemocný musel zůstat ve svém domě, v těžkém stavu byl přemístěn do nejbližšího morového špitálu. K tomuto přesunu docházelo za přísných hygienických podmínek výhradně v noci, kdy byly ulice liduprázdné. Dům nemocného (nebo zemřelého) se následně dezinfikoval vykuřováním. Předměty, se kterými nemocný přišel do styku, se zpravidla pálily. Nikdy se nesměly z domu vynést a někam přemístit! Obchodníkům bylo z preventivních důvodů zakázáno prodávat staré šaty nebo ložní prádlo, protože se nedalo prokázat, že nepochází ze zamořených domů. Pokud toto nařízení některý obchodník porušil, musel zůstat izolován ve své domácnosti po dobu nejméně dvaceti dnů. Totéž musel dodržet i zákazník, který u obchodníka nakoupil.

V době moru se dbalo i na zvýšenou čistotu domů a ulic. Každému majiteli domu bylo nařízeno pravidelně uklízet svou domácnost i prostor před stavením. Veškerý odpad se odvážel daleko za město. Nedovolovalo se shromažďovat odpadky v blízkosti domu, třeba na zahradě nebo ve dvoře. Dohlíželo se i na trhy, kde se zakazovalo prodávat zkažené maso nebo plesnivé plody. Dle dobového přesvědčení totiž takové zboží představovalo zdroj nákazy. Pivovarníkům se nařizovalo častější čištění sudů. V centru města nesměl nikdo chovat hospodářská zvířata, psy a kočky. Potulná zvířata měla být utracena.

Omezena byla rovněž zábava a radovánky. Zakázala se divadelní představení, turnaje nebo zpěvy. Nikdo nesměl pořádat veřejné hostiny, které tehdy byly především záležitostí cechů. Provoz hostinců a krčem musel být zkrácen – platil zde zákaz pořádání velkých hostin a zavírací doba byla stanovena na devátou hodinu večerní. Všem obyvatelům Londýna se ostatně doporučovalo, aby pokud možno opouštěli svůj dům jen v nejnutnějších případech, než morová nákaza zmizí z města.