Zdraví a pověry. Lidé některým věřili ještě počátkem 20. století

Pověry jsou staré jako lidstvo samo. Doklady o pověrečných praktikách pocházejí již z období pravěku, měnily se v čase v závislosti na kultuře nebo náboženství. Měly zajistit dobrou úrodu, zdraví, lásku nebo bohatství, sloužily k odvrácení katastrof nebo působení zlých sil. Velice rozšířené byly v minulosti (a to ještě na počátku minulého století) pověry týkající se zdraví. Naši předci třeba věřili, že jako lék může posloužit obyčejný chléb, zimnice se lze zbavit zaříkáváním, nebo že se nemocný nikdy nesmí prohlížet v zrcadle. Pokud by se totiž prý do zrcadla podíval, jeho onemocnění by se zhoršilo. Také se tradovalo, že pokud nemocný nedokáže nic jiného než ležet, brzy zemře.

V pověrečných praktikách hrál důležitou roli chléb. Toto dnes obyčejné pečivo bylo v minulosti vnímáno jako Boží dar (chléb byl ostatně zmiňován v každodenní modlitbě), a proto se mu přičítaly až zázračné schopnosti. Věřilo se třeba, že se nemocný uzdraví, pokud se mu čelo pomaže krajícem chleba, který se dá následně sníst psovi. Když ale zvíře nechtělo chléb pozřít, jednalo se o špatné znamení a dle lidové víry již nemocnému nebylo možné pomoci. Chléb měl také zbavovat zimnice. Musel se posvětit v kostele a natrhat na devět malých kousků. Jednotlivé kousky se pak poznamenaly křížkem a každý den ráno měl nemocný jeden sníst poté, co se sedmkrát pomodlil Otčenáš. Za devět dní měla zimnice zmizet.

Na bolest zubů údajně pomáhalo, když si člověk vyrobil speciální kartáček z větve stromu, do kterého uhodil při první jarní bouřce blesk. Zuby také nikdy neměly bolet člověka, který jedl chléb nesený přes kořeny stromu.

Snad nejvíce pověrečných praktik se pojilo se zimnicí. Jako jisté preventivní opatření před tímto zdravotním problémem mělo sloužit pozření prvních tří květů žita. Muselo se ale jednat o tři květy ze tří různých klasů. Kdo toto udělal, toho za celý rok zimnice nepostihla. V některých krajích se věřilo, že se jedná také o prevenci před nakažením žloutenkou.

Pokud už někoho trápila zimnice, jenom velmi těžko se jí zbavoval. Z lidového prostředí bylo zaznamenáno takřka sto pověr a léků, které měly zimnici zažehnat. O chlebu coby léku již byla zmínka výše. Jako lék na zimnici se podávala také svěcená voda – ta se musela pít po dobu sedmi dní přesně v sedm hodin a každý den musela pocházet z jiného kostela. Také se doporučovalo, aby nemocný šel pozpátku k nejbližší hrušce, tam se měl pomodlit a cestou zpět se nesměl ohlédnout nebo s někým mluvit. Rovněž mělo pomoci, když si člověk trpící zimnicí lehl mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou dopoledne a následně mezi jednou a druhou hodinou odpoledne nahý na zahradu tak, aby na něj dopadaly sluneční paprsky. Proti zimnici se dále radilo, aby se nemocný vymočil do vaječné skořápky a tu zavěsil na provázku do komína. Když moč vyschla, zmizela i zimnice. Pro nemocného jistě nebylo příjemné, když mu někdo ve spánku vylil hrnec studené vody na hlavu. Pochopitelně mu to způsobilo šok, ale mělo ho to spolehlivě zbavit zimnice. Další rada zněla, aby nemocný uvařil tři brambory, z nichž jednu musel sám sníst a dvě podat psovi. Jiná pověra radila nemocnému, aby šel zatlouci dřevěný klín do statného stromu. U zatloukání klínu měl říkat: „Tam tě zatloukám, abys na mě nikdy nechodila.“

Lidé také věřili, že nemoc a zimnici mohou předat někomu jinému, a tak se uzdravit. Stačilo zahodit minci nebo pověsit na větev stromu kus svého oděvu. Kdo minci nebo oblečení sebral, ten měl vzít chorobu a zimnici na sebe. Zimnici mohl nemocný přenést na někoho jiného také tak, že obešel tři hospody a v každé nechal nedopitou sklenici piva. Kdo pak pivo ze sklenice dopil, toho zimnice postihla.

Žloutenku prý vyléčilo něco zlatého. Proto se lidem s tímto onemocněním radilo dívat do zlatého kalichu nebo jiné zlaté nádoby a nosit zlatý prsten na krku. Stejně tak měla nemoc zapudit vaječná skořápka s močí zavěšená do komína (postup byl stejný jako v případě zimnice) nebo když někdo plivnul nemocnému nečekané do očí.

Na bolest nohou mělo pomoci potírání těstem z pšeničné mouky a pivních kvasnic. Pokud to nezabralo, končetiny se pod koleny omotaly hovězím střevem a natíraly se mastí z vinných kvasnic, psího sádla a jeleního loje. Na otevřené rány se přikládala žába, která do sebe prý měla vtáhnout infekci. Zranění se také potíralo rozkrojenou cibulí nebo jablkem, které se pak musely spálit.