Život Boženy Němcové nebyl pohádka, v manželství trpěla

V 19. století, kdy Božena Němcová žila, byla žena ve společnosti stále ještě vnímána především jako dobrá manželka a matka. Takový měl být zkrátka ideální stav. Vstup do manželství znamenal pro ženu jakýsi přechodový krok, kdy získala jistou vážnost a jisté postavení ve společnosti, které přímo záviselo na postavení jejího manžela. Stále však zůstávala závislá na svém muži, musela se mu plně podřídit a snažit se o to, aby byl po všech stránkách spokojený. Považovalo se za samozřejmost, že bude dobrou hospodyní. A tou podle všeho Božena Němcová nebyla.

Ani v 19. století ještě nebylo pravidlem, že by se muž se ženou blíže seznámili ještě předtím, než spolu uzavřou sňatek. Rovněž přetrvával poměrně velký věkový rozdíl mezi ženichem a nevěstou. Z ekonomických důvodů si často velmi mladá dívka brala muže, který by mohl být věkově i jejím dědečkem. Sňatky bývaly zkrátka uzavírány spíše „z rozumu“, než z lásky. A to byl i případ Barbory Panklové.

Když bylo Barboře Panklové sedmnáct let, byla seznámena s dvaatřicetiletým Josefem Němcem. Dívčiným rodičům ho jako vhodného ženicha údajně doporučil jejich přítel, myslivec Anton. Ti opravdu usoudili, že respicient finanční stráže je pro jejich dceru dobou volbou, a proto domluvili svatbu. Pedagog Václav Tille o námluvách Barbory a Josefa napsal: „Když přišel Josef Němec po prvé s Antonem k Panklovům na návštěvu, hrála si prý budoucí nevěsta s pannou, schovala ji rozpačitě a bála se toho vysokého, hlučného muže v upjaté uniformě, jenž se nutil s ní žertovat a zacházet s ní jako s holčičkou. Cítila k němu odpor a nechtělo se jí ani uvěřiti, že se má pojednou stát nevěstou.“ Takto mohla skutečně vypadat realita v 19. století. Není tedy divu, že jenom málo uzavřených manželství bylo skutečně šťastných. Proti svatbě se sice Barbora bránila, později ji nechtěl ani její otec, přesto ke sňatku dne 12. září roku 1837 došlo.

Sama spisovatelka později prohlásila, že manželství činí ze ženy otrokyni muže. Jak sama napsala v dopise své sestře Adéle: „Kdybych byla svobodná, anebo kdybych neměla děti, šla bych do Ameriky nebo do Ruska, tam může ženská něčeho dosáhnout a jsou tam dobré služby, aniž je člověk otrokem, jako je tomu obyčejně v Evropě.“ Božena Němcová se tak tedy vymkla dobovým stereotypům. Podle dochovaných pramenů osobní povahy začala být spisovatelka v manželství nešťastná velmi brzy po svatbě. S touto skutečností se opět svěřila v dopise své sestře: „Pamatuj si, Adélo, manželství může býti nebem, kde je láska a  vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě. Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první slzy – hořké to slzy! Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl! (…) Zbyla mi jediná vášeň – láska k mým dětem, a pro tu jsem trpěla výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se otroctví, jež je často mnohem horší než otroctví v Americe.“

Protože nebyla Němcová šťastná v manželství, hledala lásku a štěstí jinde. V té době bylo nepřípustné, aby žena udržovala mimomanželský poměr, a proto byla spisovatelka za své chování odsuzována. Nikdo už se však nezajímal o to, zda jsou spolu manželé šťastní nebo zda dokonce za zavřenými dveřmi nedochází k domácímu násilí. A podle některých dochovaných zpráv Josef Němec skutečně neváhal na svou manželku při ostrých hádkách vztáhnout ruku. Sama Němcová svého manžela nejednou popisovala jako krutého muže, který se rád napije alkoholu. Ovšem nutno také zmínit, že Božena Němcová opravdu nebyla vzornou manželkou a hospodyní, což se mimo jiné odrazilo ve finančních problémech rodiny.

V 19. století k rozlukám manželství dojít mohlo, ovšem stávalo se to jen velmi zřídka. V případě manželství Boženy a Josefa Němcových požádal o rozvod Josef. K rozvodu však nakonec nedošlo, žádost se zamítla. Manželé nakrátko zažehnali krizi na podzim roku 1834, kdy jim zemřel nejstarší syn, ovšem na záchranu vztahu již bylo pozdě. Přesto své ženě zůstal Josef Němec po boku až do její smrti a později se zasloužil o to, aby se na ní a její dílo nikdy nezapomnělo.