KOMENTÁŘ Pavla Žáčka: Brutální komunistický masakr na náměstí Nebeského klidu radikalizoval u nás nastupující generaci studentů

Protesty proti komunistické vládě se před dvaatřiceti lety přenesly i do dalších měst, kde postupně také vypukly studentské stávky. Ke studentům se připojili někteří čínští novináři, požadující svobodu projevu. Proto 20. května 1989 čínské vedení vyhlásilo stanné právo a v Pekingu navíc výjimečný stav. Demonstranti z řad studentů nicméně 2. června 1989 obsadili, i přes masivní nasazení asi dvou set tisíc příslušníků Čínské lidové armády, náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men Kuang-čchang) a zablokovali i jeho širší okolí. Šest týdnů trvajících demonstrací se odhadem zúčastnil asi milión mladých Číňanů. Ještě téhož dne rozhodl komunistický vůdce Ten Siao-pching s dalšími členy nejužšího vedení o násilném potlačení „kontrarevolučních“ studentských demonstrací armádními jednotkami.

Po obsazení klíčových médií nastoupila v noci z 3. na 4. června 1989 armáda do akce a na náměstí Nebeského klidu zamířily tanky, obrněné vozy a vojáci vyzbrojení ostrým střelivem. Po překonání improvizovaných barikád zmasakrovali příslušníci lidové armády podle odhadů stovky až několik tisíc studentů. Dalších asi deset tisíc osob bylo zatčeno. Čínské úřady nechaly těla usmrcených demonstrantů spálit, aby zahladily veškeré stopy. Dodnes jsou zmínky o Pekingském masakru  v Čínské lidové republice cenzurovány a potlačovány.

Ikonickým záběrem, symbolizujícím odpor neozbrojených studentů proti brutální přesile, je slavný snímek studenta – hrdiny stojícího před kolonou tanků, který vlastním tělem zabraňoval obrněncům v jejich dalším postupu. Neznáme jeho jméno, ani nevíme, co se s ním stalo, nicméně navždy zůstane připomínkou snah o demokratizaci čínského totalitního systému.

Stejně jako události v některých státech evropského východního bloku měly vliv na události v Číně, tak Pekingský masakr negativně ovlivnil cestu států střední a východní Evropy ke svobodě a nezávislosti. Obdobně zapůsobily videozáběry masakru gruzínských studentů v Tbilisi ze 6. dubna 1989, kdy sovětská armáda proti pokojným demonstrantům použila polní lopatky.

Před kulatým výročím okupace ČSSR v srpnu 1989 převážily ve špičkách československé opozice obavy, že normalizační komunistický režim použije v centru Prahy obdobné brutální síly proti demonstracím. Paradoxně ovšem právě záběry brutálních zásahů sovětské i čínské armády, propašované z Pekingu i z Tbilisi, které se mimo jiné dostaly i do Videožurnálu a dalších audiovizuálních produktů domácí i zahraniční opozice, radikalizovaly zejména představitele mladé nastupující studentské generace.

Když se ovšem českoslovenští studenti dne 17. listopadu 1989, obdobně jako jejich kolegové v Pekingu i Tbilisi, střetli na Národní třídě se zásahovými jednotkami Sboru národní bezpečnosti, složky naštěstí nepoužily tak brutální prostředky, a proto naše revoluce mohla získat přídomek „sametová“.

V každém případě si v těchto dnech musíme připomenout všechny neznámé studentské i nestudentské oběti brutálně zabité na náměstí Nebeského klidu, případně i dalších místech Čínské lidové republiky. Věřme navíc, že jejich světlou památku budou moci jednou uctít i jejich rodiny a další čínští spoluobčané.

Autor je historikem, poslancem ODS, místopředsedou výboru pro bezpečnost, členem výboru pro obranu.