KOMENTÁŘ: Konec války v nedohlednu. Vládu čeká těžká volba

Drtivá většina české společnosti válku nezažila. Od konce posledního ozbrojeného konfliktu na našem území uplynulo více než třičtvrtě století, pamětníci se dnes počítají na nízké jednotky procent. Dá se namítat, že o poznání více Čechů zažilo vojenské obsazení země vojsky pěti členů Varšavské smlouvy v roce 1968. Přestože si tehdejší Moskvou vedená intervence vyžádala desítky životů a stala se zásadním momentem naší historické paměti, měla daleko ke skutečnému válečnému běsnění. Nejsme zvyklí na oběti, které s sebou nese, a to nejen na životech.

Ozbrojené konflikty se také držely dál našich hranic. Po roce 1945 se nejvíce přiblížily v 90. letech v podobě krvavého rozpadu Jugoslávie. Přestože série tamních válek byla poměrně dlouhá, situace se z pohledu Čechů v mnohém odlišovala od stávajícího dění na Ukrajině. Předně absentoval jasně definovaný spojenec, kterého se Česko rozhodlo výrazně podporovat, se všemi dopady takového kroku. Z úst vládních představitelů tehdy nezazněla věta: „Jsme ve válce.“

Stále více se ukazuje, že konflikt na Ukrajině může být dlouhý a táhnout se třeba i roky. Viník se pochopitelně nemění – je jím putinovské Rusko, které v evropském kontextu 21. století bezprecedentně zaútočilo na suverénní stát se stále jednoznačněji viditelným cílem zabrat přinejmenším část jeho území. Ukrajina se však za vydatné západní podpory nečekaně efektivně brání početní přesile, což zjevně přinutilo agresora změnit původní záměr a strategii. Ubíhající týdny bojů ale nevyhnutelně mění také obecné vnímání situace.

Chtě nechtě vyprchává úvodní šok z toho, že pár hodin cesty autem od našich východních hranic dopadají ze vzduchu, moře i souše odpalované řízené střely, které přinášejí destrukci i smrt. Mnoho Čechů sice s Ukrajinou nadále sympatizuje a ruskou agresi odsuzuje, válka na východě se ale stává přijímaným faktem, který již nemá potenciál zastínit každodenní problémy života. Je třeba připravit se na to, že tento trend ještě zesílí, pokud se konflikt bude ubírat cestou jako v posledních týdnech, tedy urputných bojů o jednotlivé body na zřetelných frontových liniích, při kterých umírají převážně vojáci a nedochází k tak rozsáhlému, pobouření vyvolávajícímu zabíjení civilistů jako v úvodní fázi války.

Nezačne nakonec valná část tuzemského obyvatelstva vnímat situaci tak, že na pomyslném okraji našeho civilizačního okruhu proti sobě zkrátka válčí dva státy? Nepřeváží dojem, konflikt je možná geograficky blíže než v minulosti a přináší politováníhodné utrpení, jde však o další cizí válku, jejíž průběh sledujeme v pohodlí svých obývacích pokojů ve večerních zpravodajských relacích?

Pokud konflikt na Ukrajině ztratí punc mimořádnosti, společnost se pravděpodobně více než na jeho začně zaměřovat na konsekvence, které z něj pro ni v praktické rovině plynou. Nejde ani tak o přítomnost většího počtu Ukrajinců na českém území, ale především příspěvek k aktuálním ekonomickým nesnázím, které začínají dopadat na rozsáhlé segmenty společnosti. Na místě je důraz na slovo příspěvek. Současné problémy totiž do velké míry koření z nevídaného narušení ekonomické aktivity během pandemie koronaviru.

Snadno si představit, že česká společnost začne nahlížet s výrazně nižší mírou pochopení například na mnohdy emotivní, vyčítavé a útočné, třebaže pochopitelné apely ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, pakliže výrazné ekonomické svízele dostihnou její nezanedbatelnou část. Především pak střední třídu, kompletní rodiny s dětmi, kde oba rodiče mají standardní, v českém kontextu nikoliv podřadně placenou práci, ale v důsledku kombinace v tuzemsku nevídané inflace a stagnace platů i mezd zjišťují, že ztrácí schopnost hradit své závazky. Fatální může být pro tuto sociální vrstvu rapidní zvýšování úrokových sazeb, a tudíž i měsíčních splátek vysokých hypotečních úvěrů, doplněné o několikanásobné zdražení energií.

Dluhové poradny již hlásí, že se mění struktura jejich klientů. Jedním hlasem dodávají, že řešení finančních nesnází této části společnosti není za současného stavu snadné, jelikož primárně nevyplývá z nezodpovědného či rizikového jednání. Pobídky, aby si ekonomicky aktivní členové rodin střední třídy našli další práci, nejsou dlouhodobě udržitelné. Sotva lze úspěšně prodat vizi, že k uspokojení potřeb, které byly dosud považovány za běžný standard a žádný luxus, nestačí mít jedno, třebaže průměrně placené zaměstnání, ale je nutné pracovat nadrámec po večerech a o víkendech.

To vše vytváří úrodné podhoubí pro růst hlasů volajících: „Není to naše válka!“ Operovat mohou i tím, že Českou republiku nezavazuje k pomoci Ukrajině žádná smlouva. V následujících měsících tak může být na pozadí výše uvedeného snazší politicky bodovat se stanoviskem, že současný vládní kabinet pomáhá jiným na úkor našich občanů. Od toho je jen kousek k volání po ukončení podpory Kyjeva s argumentem, že ta pouze prodlužuje válku, jejíž konec by patrně pomohl ekonomice. Osud Ukrajiny se pro mnohé může snadno stát druhořadou záležitostí.

Fialova vláda se ocitá v mimořádně těžké pozici. Čelí zcela neznámému souběhu teprve nyní se projevujícího šoku z bezprecedentního narušení ekonomického života během celosvětové pandemie a válečného konfliktu v těsném sousedství, který jeho pomyslné rázové vlny nejen zesiluje, ale vytváří i další. Už jen z toho důvodu, že v roli agresora figuruje energetická velmoc, která neváhá činit z životně důležitých dodávek ropy a plynu geopolitickou zbraň.

Jeden z klíčových předvolebních apelů stran, které tvoří aktuální vládní koalici, zněl, že předchozí kabinet Andreje Babiše během pandemie selhal a Česko neúměrně zadlužil. Příslib zkrocení rozpočtových schodků a šetření ve veřejných financích byl vlajkovou lodí jejich programu. Za současné situace se ale může velmi snadno ukázat, že důsledná politika úspor by až příliš narušila relativní klid v tuzemské společnosti. Týmu Petra Fialy možná nezbyde nic jiného, než rezignovat na ideologické imperativy, z nichž pravice tradičně vychází, více respektovat realitu doby a přijmout historickou zkušenost. Ta zní, že ve válce, v níž se dle premiéra nacházíme, se úspěšně šetřit nedá.

Autor je historik.