KOMENTÁŘ | Před sto lety se narodil Dubček, symbol pražského jara. Tragicky se mýlil v přesvědčení o reformovatelnosti komunismu

Největší podíl na Dubčekovo směřování mají nepochybně jeho rodiče. Komunistické přesvědčení mu bylo podáváno společně s mateřským mlékem. Přesně před sto lety 27. listopadu 1921 se totiž narodil v rodině vyučeného tesaře Štefana Dubčeka, jenž byl stejně jako jeho matka přesvědčeným komunistou. Některé určitě překvapí, že ke komunistickým myšlenkám začali jeho rodiče inklinovat v USA, kde se také poznali. V Americe dokonce vznikla komunistická strana už v říjnu 1919, zatímco v bývalém Československu až v roce 1921. Bratr Alexandera Dubčeka Július měl dokonce americké občanství, protože se narodil v USA. Nechybělo mnoho, aby ho měl i Alexander. Na svět přišel jen pár měsíců po návratu rodičů ze zámoří.

O horlivosti jeho rodičů pro komunistickou myšlenku svědčí koneckonců i skutečnost, že v roce 1925 odjel čtyřletý Alexander Dubček se svými rodiči do Sovětského svazu, kde působili jako zakládající členové družstva československých dělníků a rolníků Interhelpo v kyrgyzském Biškeku. Úkolem družstva mělo být „budování socialismu“ v této středoasijské zemi.

Později se rodina přestěhovala do města Gorkij (dnes Nižnij Novgorod). V roce 1938 se Alexandr Dubček vrátil se svým otcem na Slovensko, a to z toho důvodu, že si chtěli ponechat československé občanství. Jinak by museli přijmout sovětské. Jelikož v Sovětském svazu vyrůstal v době největších čistek, proto později nemohl mít žádné iluze o fungování tamního systému. Jeho matka spolu s jeho bratrem vrátila na Slovensko už o tři roky dříve.

Studoval v Moskvě, za spolužáka měl Gorbačova

Alexander Dubček se po návratu vyučil strojním zámečníkem ve zbrojovce v Dubnici nad Váhom, kde také pracoval a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. V roce 1944 se Alexander společně s bratrem se zbraní v ruce aktivně účastnili Slovenského národního povstání. V boji byl dvakrát raněný, měl ale větší štěstí než jeho bratr, kterého v lednu roku 1945 zastřelila německá hlídka.

Po válce působil Dubček v různých funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Absolvoval také Vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal akademický titul doktora sociálně-politických věd (RSDr.). Jelikož měl díky dětství strávenému v SSSR velmi dobrou znalost ruštiny, poslali ho do Moskvy, kde v letech 1955–1958 studoval politické vědy. Shodou okolností byl jedním z jeho spolužáků Michail Gorbačov, další budoucí vůdce, který vešel do dějin jako člověk, který se neúspěšně pokoušel reformovat komunismus.

V roce 1958 se Alexander Dubček stal členem ÚV KSS. Už v této funkci se dostal do ostrého sporu prezidentem Novotným kvůli připravované Ústavě ČSSR, se kterou nesouhlasil, protože přinášela centralizaci státu a výrazně osekávala pravomoci Slovenska. Po konfliktu s Novotným byl přemístěný zpět na Slovensko, brzy se však do ÚV KSČ vrátil.

Od roku 1963 jako první tajemník ÚV KSS žádal po Kolderově komisi rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise. Právě při práci v rámci rehabilitační komise se měl Dubček podrobně seznámit s krutou pravdou o politických procesech v první polovině 50. let minulého století, což sehrálo významnou úlohu v jeho příklonu k proreformní orientaci.

Lidem přesvědčeným o potřebnosti reforem nahrávaly i další okolnosti. Socialismus založený na centrálně plánovaném hospodářství se začal dostávat do vážných problémů. Hospodářství se v první polovině 60. let ukazovalo jako silně neefektivní a neschopné uspokojit poptávku obyvatel. Na jedné straně se ve skladech závodů hromadily přebytečné zásoby zboží, o které vůbec nikdo nestál, a na straně druhé v obchodech chybělo základní zboží. To muselo u veřejnosti zákonitě vyvolávat nespokojenost.

Díky svému charisma působil v šedi straníků jako zjevení

Silné volání po reformách, které předznamenalo pražské jaro, zaznělo i na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Symptomatickými pro zmíněnou dobu se staly časté výpadky elektřiny na strahovských kolejích, které 31. října 1967 vyústily v demonstraci, kde nespokojení studenti křičeli „chceme světlo.“  Demonstrace byla brutálně rozehnaná Veřejnou bezpečností, což vyvolalo ve společnosti odpor. Tyto dvě události výrazně oslabily pozici vedení KSČ v čele s Novotným a předznamenaly nástup pražského jara, který byl Dubčekovou hvězdnou hodinou a vrcholem celé jeho kariéry.

Mezi 3. a 5. lednem 1968 rozhodlo plénum ÚV KSČ oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky. Antonín Novotný byl zbavený funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Do čela strany byl 5. ledna nakonec zvolený většinou jediného hlasu právě Alexandr Dubček. Byl vnímaný jako nekonfliktní člověk, a proto představoval kompromisního kandidáta přijatelného jak pro tábor reformistů, tak i pro konzervativní křídlo KSČ.

Dubčekovi také nesporně pomohlo, že vystupoval proti výpadům velmi nepopulárního prezidenta Novotného na adresu Slovenska. Už při zmínce o Ústavě ČSSR, Novotný přistupoval ke slovenské otázce velmi necitlivě. Vrcholem se stal incident ze srpna roku 1967, když prezident při návštěvě Matice slovenské prohlásil organizaci za nacionalistickou, protože se zajímala i o zahraniční Slováky a odmítl se zapsat do pamětní knihy. Obvinil také komunistickou stranu Slovenska z „buržoazního nacionalismu.“ Pro úplnost dodávám, že Novotný zůstal prezidentem až do 22. března a ve funkci ho vystřídal Ludvík Svoboda.

Dubčekovi rozhodně nebylo možné upřít obrovské charisma. Měl velmi vřelou a přátelskou povahu a hlavně dokázal vystupovat mnohem lidštěji než jiní jeho straníci, pro které byla typická šeď. Svým civilním projevem dokázal v té době na lidi zapůsobit jako zjevení. Byla to obrovská změna ve srovnání s papalášským vystupováním jeho předchůdců. Není divu, že v roce 1968 ho při setkáních s veřejností vítaly květiny a davy. Těšil se sice vysoké popularitě mezi lidmi, málokdo si ale dnes uvědomuje, že jeho politická pozice byla vratká. Při sporech s „konzervativními“ odpůrci se opíral především o veřejné mínění. 

Nekonečná jednání s Brežněvem ve vlaku invazi neodvrátila

Období pražského jara se neslo ve znamení značné liberalizace poměrů. Byla obnovena činnost dříve zakázaných organizací, jako byl například Junák. Jednou z klíčových reforem Dubčekova vedení bylo úplné zrušení cenzury (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se mimo jiné píše, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začaly požadavky lidí více stupňovat, což bylo vnímáno jako ohrožení pro samotný režim. Dubček proto musel čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení. Reformy zašly pro sovětské vedení v čele s Brežněvem příliš daleko a vyvolaly obavy ze strany SSSR. Dubčekovi bylo Brežněvem opakovaně vytýkáno, že neplní příkazy z Moskvy. Za takové situace bylo jasné, že Sověti zasáhnou. Invaze byla na spadnutí.

Na přelomu července a srpna 1968 proběhlo setkání s Brežněvem v Čierné nad Tisou, kde spolu nekonečné čtyři dny jednali českoslovenští a sovětští představitelé v železničním vagóně o politické situaci. Sovětští představitelé zde chtěli přimět československou stranu k zastavení reforem. Brežněv žádal obnovení cenzury, obměnu vedení KSČ a rozpuštění nekomunistických spolků. Mělo se jednat o jakési poslední varování před invazí. Československá strana se zde neúspěšně pokoušela o zmírnění napětí a dosažení kompromisu. Nic konkrétního se zde ale dohodnout nepodařilo.

Pětice komunistů konzervativního křídla KSČ, která nelibě nesla změny pod vedením Alexandra Dubčeka, navíc měla Brežněvovi poslat na začátku srpna takzvaný zvací dopis, v němž si stěžovali, že v Československu řádí kontrarevoluce. Pod dopisem byli podepsaní Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.

Okupace vojsky SSSR a dalšími státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 znamenala konec snu o „socialismu s lidskou tváří“ a počátek Dubčekova politického pádu. Po srpnové okupaci sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka spolu s předsedou Národního shromáždění ČSSR Josefem Smrkovským, předsedou vlády Oldřichem Černíkem, předsedou Národní fronty Čechů a Slováků Františkem Krieglem a dalšími vedoucími představiteli KSČ do Moskvy. Unesení představitelé byli donuceni k podpisu Sověty připraveného protokolu.

Zatímco skandovali jeho jméno, podepsal pendrekový zákon

27. srpna se pak směli vrátit do Prahy až poté, co po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček měl přitom dokonce několikrát omdlít) podepsali všechny podmínky Moskevského protokolu. Ty znamenaly popření celého pražského jara a uznání srpnové okupace jako „bratrské pomoci SSSR“. Tím byla otevřená cesta k normalizaci. Jediný, kdo nepodepsal, byl František Kriegel, který byl sice nakonec také propuštěn, nicméně už 31. srpna byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ a přišel i o post předsedy Národní fronty.

Také Alexander Dubček postupně začal ztrácet půdu pod nohama. Pokoušel se ještě zmírnit důsledky nastupující normalizace, ale marně. Reformní komunisté byli postupně nahrazováni lidmi podporujícími nové poměry. V dubnu 1969 nakonec došlo i na samotného Dubčeka, kterého na nejvyšším stranickém postu nahradil Gustáv Husák. Velikým zklamáním pro mnohé lidi, kteří v tu dobu na ulicích skandovali „Dubček, Dubček“ bylo, když 22. srpna 1969 – den po ročním výročí sovětské okupace – podepsal jako předseda Federálního shromáždění (FS) takzvaný pendrekový zákon, umožňující ještě větší pronásledování zadržených protestujících.

Nevyužil dokonce ani možnost odmítnout tento zákon z formálních důvodů. Předsednictvo FS totiž nezasedlo v dostatečném počtu a nebylo proto usnášeníschopné. Podpis takového zákona byl dýkou vraženou do zad všem, kteří ho podporovali. Poté, co se Dubček tímto zdiskreditoval, nebyl už pro Husákovo vedení problém jej odstranit i z funkce předsedy Federálního shromáždění. Normalizaci už nestálo nic v cestě a jediné, co se zachovalo z pražského jara, bylo federativní uspořádání republiky a zrušení pracovních sobot.

Následující léta prožil Alexander Dubček v ústraní. Nejprve byl do června 1970 „uklizený“ jako velvyslanec v Turecku, kde byl odposloucháván a byl pod neustálým dohleden StB. Existuje teorie, že tehdejší komunistické vedení předpokládalo, že Dubček nakonec zvolí emigraci a tím se ho zbaví.  Nestalo se tak, nakonec se vrátil zpět do své vlasti.

S disentem nespolupracoval, zamrzl v roce 1968

Věřil, že bude rehabilitován a posílal stranickým orgánům dopisy. Zůstaly však bez odezvy. Po návratu z Turecka pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. I doma byl Alexander Dubček pod neustálým policejním dohledem, nicméně Husák nemohl zajít tak daleko a zavřít ho do vězení. Dobře totiž věděl, že Dubček je stále ve světě známou osobností a jeho věznění by vyvolalo odpor. Je však zajímavé, že během svého vyloučení z veřejného života vůbec nespolupracoval s disentem a ani se nepodílel na žádných jeho aktivitách.

Situace se začala pomalu měnit až ve druhé polovině osmdesátých let. V roce 1988 mu byl vrácen pas s výjezdní doložkou a rok před Listopadem (13. listopadu 1988) mohl Dubček obdržet na boloňské univerzitě čestný doktorát za zásluhy o prosazování lidských práv. Tehdy poskytoval italským médiím rozhovory, v nichž srovnával období pražského jara s Gorbačovovou perestrojkou. V dubnu 1989 také poskytl v pořadu Panorama maďarské televize rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968. Dával jasně najevo, že se hodlá vrátit do politiky.

Návratu do politiky se nakonec dočkal. V listopadových revolučních dnech se opět objevil na scéně a veřejností byl přijímaný s nadšením. Uvažovalo se o něm jako o vážném kandidátovi na post prezidenta. K jeho velkému zklamání byl nakonec vybraný Václav Havel, jehož nakonec upřednostňovalo dokonce i hnutí Verejnosť proti násiliu. Na rozdíl od Dubčeka nechtěli jen pokračování roku 1968 či nějakou československou verzi perestrojky, ale přechod k pluralitní demokracii. Zatímco Václav Havel byl člověkem roku 1989, Dubčekovým problémem bylo, že svým smyšlením zamrzl v roce 1968 a nebyl schopný dostatečně reflektovat na změny, které se za dvacet let odehrály.

O to, aby se Dubček nakonec nedostal na Hrad, se měl postarat Marián Čalfa (bývalý funkcionář KSČ a po revoluci i pozdější předseda vlády), kdy se měl sejít na jedné schůzce za zavřenými dveřmi s Václavem Havlem. Dodnes není jasné, co se tehdy na setkání probíralo. Ve faktu, že nakonec nebyl Dubček vybrán jako kandidát na prezidenta, mohlo sehrát svoji roli i pravidlo, že žádná ze dvou hlavních národností nesměla mít lidi na obou hlavních funkcích (prezident a premiér). Za situace, kdy byl premiérem Slovák Marián Čalfa, musel být prezidentem Čech.

Funkci předsedy Federálního shromáždění bral jen jako útěchu

Dubčekovo krátké porevoluční působení ukončené jeho předčasnou smrtí pro něho nemohlo být zadostiučiněním za minulá příkoří. Funkce předsedy Federálního shromáždění, kterou vykonával až do roku 1992, pro něho představovala jen cenu útěchy. Bývalá ikona se v této funkci především starala o řešení problémů týkajících se vztahů mezi Čechy a Slováky. Zůstával přesvědčeným stoupencem československého státu či přinejmenším odmítal rozdělení země v brzkém časovém horizontu, za což upadl v nemilost u slovenských nacionalistů.

V roce 1992 se stal předsedou málo významné Sociálnědemokratické strany Slovenska a byl za ni zvolen do Federálního shromáždění. Angažoval se i v mezinárodních otázkách. V roce 1991 například odsoudil puč proti Gorbačovovi a na jaře roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina, který se záhy stal prezidentem Ruské federace.

Okolnosti jeho smrti zůstávají obestřené tajemstvím. 1. září 1992 havaroval při cestě na zasedání Federálního shromáždění na dálnici D1 u Humpolce, a to tři dny před tím, než měl vypovídat v Moskvě proti agentům KGB. Utrpěl vážná zranění, kterým nakonec 7. listopadu 1992 podlehl.

Dubček byl politikem, na němž lidé oceňovali jeho bezkonfliktnost, lidskost a slušnost, a to jak při osobním, tak i pracovním kontaktu. Jako politik se však projevil jako velmi slabý a naivní. Věřil, že je možné komunismus reformovat a dát mu lidskou tvář, což se ukázalo jako naivní představa a tragický omyl. Podobně jako potlačení maďarského povstání v roce 1956 byl 21. srpen 1968 jen další připomínkou toho, že komunistické totalitní zřízení reformovat nelze a není možné udržet ho jiným způsobem než pomocí tanků. 

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz.