ROZHOVOR: KSČ vznikla před 100 lety. Typické pro ni byly represe a stagnace. Masaryk její ideologii odmítal, říká historik

Kdo se proti ní v padesátých letech vymezil, skončil většinou na popravišti. Komunistická strana Československa, která vznikla před sto lety na zakládajícím sjezdu ve velkém sále Národního domu v Karlíně konaném ve dnech 14. až 16. května 1921, poslala na šibenici 236 obětí z čistě politických důvodů. Neštítila se zavraždit jedinou ženu, a to vzdělanou doktorku Miladu Horákovu. Lidi uvěznila ve své zemi, a kdo toužil po svobodě, riskoval smrt. Na železné oponě vyhaslo 266 životů. Přesto se podařilo za jednačtyřicet let emigrovat kolem půl milionu populace. Sedláky při kolektivizaci okradla o všechen majetek, úředníci se špatným posudkem skončili ve výrobě. Během normalizace kritiky věznila, nepohodlným nedovolila studovat. Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Matěj Bílý upozorňuje, že už první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk komunismus jako ideologii odmítal. „Kritizoval jej za popření individualismu, který do značné míry považoval za cosi vycházejícího z přirozených rozdílů mezi jedinci. Na sovětském bolševismu mu vadil centralismus a násilný postup. Masaryk byl bytostný demokrat a právě demokracii v komunismu postrádal.“

Odborník na komunistický režim v Československu tvrdí, že v meziválečném období měl málokdo přesný obraz o tom, jaká je skutečná situace v sovětském Rusku. Nastupující diktatuře pomohly vítězné volby v květnu 1946. „Volební úspěch KSČ lze přičíst mnoha faktorům. V první řadě bych zmínil válečnou zkušenost a rozsáhlý pocit ve společnosti, že politicko-ekonomický systém první republiky nedokázal této katastrofě zabránit. Existoval tedy hlad po změně, kterou komunisté nabízeli.“  Expert, který se odborně zaměřuje na dějiny sovětské zájmové sféry v Evropě po roce 1945, vyvrací chiméru, že Únor 1948 přišel ze Sovětského svazu. „ Naopak, míra sovětské asistence při nastolení komunistické diktatury v Československu byla v kontextu formujícího se východního bloku nízká.“

Vedoucí Oddělení výzkumu politického a společenského vývoje 1938-1989 v Ústavu pro studium totalitních režimů se v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zamýšlí, proč prezident Václav Havel po Sametové revoluci nezakázal KSČ, která zanikla v listopadu 1990. „Nepostavení komunistické strany mimo zákon je s Václavem Havlem spojováno až příliš kategoricky, jako by byl on postavou, která mohla svým slovem takové řešení prosadit 'od stolu', bez ohledu na další aktéry. Je pravda, že Havel za postavení komunistů mimo zákon neplédoval, nebyl však sám. Ve skutečnosti nebyla po zákazu strany většinová společenská poptávka,“ přibližuje tehdejší realitu Matěj Bílý, jenž je spolupořadatelem konference 100 let od založení KSČ, která proběhne ve dnech 19. až 21. května 2021, a to na www.100letksc.cz. Všechny přednášky lze sledovat online, s historiky je možné diskutovat prostřednictvím živého chatu.

Pane doktore Bílý, přesně před sto lety ve velkém sále Národního domu v Karlíně se uskutečnil zakládající sjezd Komunistické strany Československa (KSČ). Kdybyste měl stručně říci, co přinesla národu, jakou rétoriku byste volil a která největší zvěrstva jim z pozice historika vytýkáte?

KSČ výrazně ovlivnila české a slovenské dějiny dvacátého století. Po čtyři desetiletí držela mocenský monopol, ačkoliv musela brát ohledy na Moskvu a částečně i na nálady v těch vrstvách obyvatel, o které svůj režim opírala. Mluvíte-li o zvěrstvech, zajisté se tak dá na mnohé aspekty především rané fáze budování diktatury KSČ po roce 1948 nahlížet, to nikterak nerozporuji. Československý komunismus je přesto komplexnější fenomén. Mám-li jednačtyřicetiletou diktaturu KSČ hodnotit ze širší perspektivy, krom obecně známých a odsouzeníhodných represí, bych vyzdvihl výraznou stagnaci a zaostávání v mnoha oblastech, ať už společenských či hospodářských, které se v této delší perspektivě jasně projevily.

V roce 1920 vyhrála volby tehdejší sociální demokracie. Proč se budoucí komunisté nejprve snažili stranu zevnitř ovládnout? Tehdejším hlavním představitelem marxistického proudu byl její bývalý předseda Bohumír Šmeral.

Nejedná se o československé specifikum. Komunisté, včetně ruských bolševiků, se před první světovou válkou zpravidla politicky angažovali v sociálně demokratických stranách, které vystupovaly jako reprezentant početného městského dělnictva. Zmíněné strany se v průběhu doby začaly názorově štěpit. Nešlo pouze o rozdílný pohled na to, jak by měla vypadat sociálně spravedlivá společnost a jak jí dosáhnout, ale často též o budování strany na nacionálním, či naopak internacionálním základu. Po vzniku bolševického státu v Rusku se k tomu přidala otázka vztahu k Moskvě.

Pokus o převzetí moci se v sociální demokracii však nepodařil, kdy přesně padla myšlenka na její založení?

V první řadě myšlenka založení komunistické strany v Československu nerezonovala jen mezi marxistickou levicí sociální demokracie, byť hrála důležitou roli. Nesmíme ale zapomenout také na navrátilce ze sovětského Ruska v čele s Aloisem Munou, anarchokomunistické skupiny či radikály z řad někdejší pokrokové strany. Přesný moment, kdy padla myšlenka na založení komunistické strany, se asi určit nedá, nicméně sympatizanti ruských bolševiků se v českých zemích aktivizovali již od roku 1917. A v květnu 1918 ostatně vznikla v Rusku Českoslovanská komunistická strana, která se hlásila k Leninovým bolševikům. Idea se tedy objevila před rokem 1921.

Můžete říci, za jak dlouho lidem docházelo, že KSČ je nebezpečnou diktaturou a všehoschopnou levicovou stranou? Můžeme za určitý zlom považovat prosinec 1929 a památný projev Klementa Gottwalda, který za řečnickým pultem v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění v tehdejším Rudolfinu hřímal, že se českoslovenští komunisté jezdí učit do Moskvy, jak všem zakroutit krkem. Právě Gottwald na pátém sjezdu ovládl radikální křídlo.

Máte do značné míry pravdu, že v meziválečném období měl málokdo přesný obraz o tom, jaká je skutečná situace v sovětském Rusku. Na druhou stranu, prvorepublikoví českoslovenští komunisté svou radikalitu nikdy zastírali. Prezentovali se jako strana antisystémová, neodmítali násilnou změnu poměrů. Toto se částečně proměnilo ve třicátých letech, kdy KSČ s posvěcením Moskvy vystoupila z izolace a začala více spolupracovat s ostatními politickými silami proti nacistické hrozbě. Chápat rozkol ve straně, k němuž došlo ve druhé polovině dvacátých let a který vynesl do čela KSČ zmíněného Klementa Gottwalda, čistě jako spor mezi „radikály“ a „umírněnými“ je zavádějící. Velmi důležitý byl nesouhlas v míře podřízenosti sovětským bolševikům, respektive Komunistické internacionále. Cílem vždy zůstávala sociální revoluce a svržení existujícího řádu, měnila se strategie, jak jej dosáhnout.

Co si o komunistech myslel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk? Ptám se proto, že v prezidentských volbách v roce 1934 kandidoval právě Gottwald proti Masarykovi, a to s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin.“ Neuspěl a navíc si za své výroky v předvolební kampani vysloužil trestní stíhání, před nímž uprchl do Sovětského svazu. Po roce a půl se vrátil zpátky díky amnestii nového prezidenta Edvarda Beneše.

I když měl Masaryk značné pochopení pro sociální otázky, komunismus jako ideologii odmítal. Kritizoval jej za popření individualismu, který do značné míry považoval za cosi vycházející z přirozených rozdílů mezi jedinci. Na sovětském bolševismu mu vadil centralismus a násilný postup. Masaryk byl bytostný demokrat a právě demokracii v komunismu postrádal. Antipatie byly oboustranné. Komunisté se vůči Masarykovi vymezovali. Po druhé světové válce jeho odkaz coby zakladatele československého státu sice jistou dobu tolerovali, což se ale změnilo v první polovině padesátých let, kdy KSČ přišla s tažením proti takzvanému masarykismu.

KSČ vyhrála v roce 1946 květnové volby, a to s více jak jednatřiceti procenty. Čím si voliče získala?

Volební úspěch KSČ lze přičíst mnoha faktorům. V první řadě bych zmínil válečnou zkušenost a rozsáhlý pocit ve společnosti, že politicko-ekonomický systém první republiky nedokázal této katastrofě zabránit. Existoval tedy hlad po změně, kterou komunisté nabízeli. Do toho se přidal obdiv k Sovětskému svazu coby mocnosti, která porazila obávaný nacismus. Spolu s tím nabýval sovětský systém v očích mnohých na atraktivitě. Netřeba dodávat, že obraz Sovětského svazu byl velmi zkreslený a idealizovaný. Dále bych zmínil schopnost KSČ prezentovat se jako hlavní garant dokončení národní revoluce započaté v roce 1945, ale i její politikou zručnost. KSČ s obrovskou rychlostí doslova povstala z poválečného popela, změnila se ve stranu masovou, dokázala se, alespoň v českých zemích,  přizpůsobovat regionálním specifikům a co do organizační struktury předčila své konkurenty. A pochopitelně kandidovala s programem, který se v mnoha zásadních otázkách odlišoval od pozdější poúnorové reality. Komunisté se na rozdíl od první republiky neprezentovali jako síla antisystémová, ale naopak maximálně státotvorná.

Jak je ale možné, že na Slovensku zvítězila Demokratická strana, která však komunistickým vítězstvím zanikla? Lze říci, že východní sousedé tehdy uvažovali racionálněji?

Spíše šlo o fakt, že slovenská společnost neřešila po válce zcela totožné problémy jako ta česká. Navíc měla jinou strukturu a byla orientována tradičněji. Velkou roli hrála nacionální otázka a konfese.

Od voleb se takzvaně začaly utahovat šrouby a mnohým muselo být jasné, že svoboda a demokracie dlouho nevydrží. Neexistuje přece nějaký moment, který by směřování do náruče Sovětského svazu zabránil?

Z mého pohledu byly klíčovým momentem pro poválečný vývoj v Československu právě vámi zmíněné volby z roku 1946. Na rozdíl od mnoha zemí budoucího východního bloku nebyly volební výsledky zfalšované. Lidé mohli hlasovat tajně a svobodně, byť je z dnešního pohledu problematické, že volební právo bylo odepřeno rozsáhlým vrstvám obyvatel a došlo k výraznému omezení kandidujících subjektů. Jasné vítězství ve všeobecně respektovaných volbách poskytlo KSČ legitimitu při naplňování její vize i jejích ambicí a vytvořilo podmínky pro nadcházející uchopení moci. Neztrácejme přitom ze zřetele, že v zemi od listopadu 1945 nebyla sovětská armáda a Československo patřilo mezi vítěze druhé světové války, tudíž existoval mnohem menší prostor pro zasahování do jeho vnitřních záležitostí než v případě Maďarska, Bulharska či Rumunska. Dá se říci, že Československo bylo v tomto ohledu v lepší pozici než Rakousko nebo Finsko. Často je zmiňované zamítnutí účasti v Marshallově plánu z roku 1947. Mám ale za to, že to byl již projev nastoupené cesty, kterou šlo v dané době sotva zvrátit.

Jak moc byli Sověti zainteresovaní do Únorového puče v roce 1948? Je skutečně pravdou, že vojáci Rudé armády byli na hranicích s Rakouskem, jehož část ovládali, připraveni k zásahu, pokud by se tuzemským komunistům nepodařilo uchopit moc?

Moskva pozici KSČ po roce 1945 pochopitelně podporovala, například prostřednictvím dobře zdokumentovaného působení tajných služeb. Tudíž bych roli Sovětského svazu neopomíjel, ale neměla by zastřít skutečnost, že KSČ si mocenský monopol vydobyla do velké míry sama. Hodně lidí to nerado slyší, ale Únor 1948 nepřišel ze Sovětského svazu. Naopak, míra sovětské asistence při nastolení komunistické diktatury v Československu byla v kontextu formujícího se východního bloku nízká, nižší byla snad pouze v Jugoslávii a Albánii. Ano, ve chvíli, kdy svět jasně směřoval ke studenoválečné konfrontaci, tedy od druhé poloviny roku 1947, sílil tlak Moskvy na KSČ, aby ukončila dosavadní „specifickou cestu“ k socialismu a přijala sovětský model zahrnující i mocenský monopol jedné strany. Teze o rudoarmějcích připravených k zásahu byla pouhou nátlakovou strategií. Nemyslím, že by si Sovětský svaz dovolil v té době zaútočit na plně suverénní stát. Neměl k tomu ani důvod – komunisté by v případě, že by se únorová politická krize nevyvíjela dle jejich představ, zřejmě dokázali mobilizovat dost domácích stoupenců k prosazení kýženého řešení.

Korespondent Hlasu Ameriky Jolyon Naegele v říjnu roku 2018 pro server irozhlas.cz řekl, že jedinou chybou Václava Havla bylo, že komunisty nepostavil mimo zákon. Souhlasíte s ním, zvláště, když nastupující KSČM se nikdy za zvěrstva její předchůdkyně neomluvila?

Nepostavení komunistické strany mimo zákon je s Václavem Havlem spojováno až příliš kategoricky, jako by byl on postavou, která mohla svým slovem takové řešení prosadit „od stolu“, bez ohledu na další aktéry. Je pravda, že Havel za postavení komunistů mimo zákon neplédoval, nebyl však sám. Na jaře roku 1990 ostatně proběhl průzkum veřejného mínění, ve kterém se téměř tři čtvrtiny respondentů vyslovily proti jakékoliv diskriminaci komunistické strany. Ve skutečnosti tedy nebyla po zákazu strany většinová společenská poptávka.

PhDr. Matěj Bílý, Ph.D. (*1986), historik

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, doktorát získal na tamním Ústavu světových dějin v roce 2015. Od téhož roku působí na Ústavu pro studium totalitních režimů, aktuálně jako vedoucí Oddělení výzkumu politického a společenského vývoje 1938-1989. Jako externista přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni. Odborně se zaměřuje na dějiny sovětské zájmové sféry v Evropě po roce 1945, studenou válku a komunistický režim v Československu. Je autorem a spoluautorem několika knižních publikací, například Varšavská smlouva 1969-1985. Vrchol a cesta k zániku (2016), Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (2018) a Nervová vlákna diktatury (2019).