ROZHOVOR | 50 let od Pinochetova puče. Děsivou bilanci jeho režimu se někteří stále snaží relativizovat, uvádí Chalupa

Co spatřujete jako hlavní příčiny Pinochetova puče v září 1973? Šlo primárně o specifickou reakci na politiku levicového prezidenta Salvadora Allendeho, jak se často uvádí? 

To, co se s odstupem jeví jako specifické, byl Allendeho ideový program, proměna Chile v socialistickou zemi, a zejména pak jeho politická strategie, tedy dosažení takového cíle plně demokratickou cestou, za dodržování ústavního pořádku a pokud možno bez nějakého drsnějšího konfliktu s domácími i zahraničními ekonomickými a kapitálovými elitami. Postupem času se ukázalo, podobně jako třeba v případě nám asi geograficky i kulturně o něco bližší Druhé španělské republiky z let 1931 až 1939, že podobná strategie byla příliš idealistická a že vážným konfliktům zkrátka není možné se vyhýbat donekonečna, pokud si politik vytyčí tak ambiciózní mety. 

I tak je ovšem třeba zdůraznit, že Allendem zvolená cesta, založená na volebním triumfu v roce 1970 a základnímu respektu k ústavnímu rámci, byla výrazně odlišná ve srovnání s argentinskou a uruguayskou radikální levicí, která v oněch dobách vsadila na otevřený násilný boj a uchýlila se k teroristickým praktikám. 

Vztáhneme-li to konkrétněji k Pinochetovým akcím, nakolik se vymykají z kontextu dalších vojenských převratů v Latinské Americe, kterých ve druhé polovině minulého století proběhlo velké množství?

Co se týče samotného Pinochetova puče, tam nějakých chilských specifik mnoho nevidím, velice podobným způsobem k vojenským převratům došlo i v sousední Argentině, v Uruguayi a dalších státech Latinské Ameriky. Historici dnes často upozorňují na fakt, že tomu ani výrazně jinak být nemohlo, protože značná část chilského důstojnictva prošla kurzy v neblaze proslulé School of the Americas na panamské americké vojenské základně Fort Gulick. Tam se Chilané, spolu s desetitisíci dalších latinskoamerických profesionálních vojáků, pod vedením amerických instruktorů vzdělávali jednak v idejích poměrně děsivé Doktríny národní bezpečnosti, založené na předpokladu, že vlastní národ může představovat vážnou hrozbu pro národní bezpečnost, jednak v taktikách tvrdého postupu proti „revolucionářům“ všeho druhu, a to včetně takzvaných speciálních výslechových metod, jinými slovy brutálního mučení. 

Mezi absolventy tohoto kurzu patřil třeba Manuel Contreras, šéf Pinochetovy obávané tajné služby DINA, ale také prakticky všichni slavní generálové z argentinské vojenské junty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – Emilio Massera, Jorge Videla, Leopoldo Galtieri či Roberto Viola – stejně jako mnozí další krvaví vojenští diktátoři z takřka celé Latinské Ameriky, od Roberta D'Aubuissona, šéfa eskader smrti v Salvadoru, přes i u nás kdysi velmi medializovaného panamského generála Manuela Noriegu, až po bolivijského diktátora sedmdesátých let Hugo Banzera. Jednalo se o absolventy stejných výukových programů, proto není divu, že se jejich kontrarevoluce obvykle podobaly jako vejce vejci. 

Pro první fázi těchto převratů to znamenalo extrémně brutální represi, s vraždami, „mizením“ nepohodlných osob, mučením a koncentračními tábory. Co se samotných režimů, které dotyční zavedli, ty už se odlišují případ od případu. Na druhou stranu, některé společné akce, v případě Pinocheta třeba zapojení se do takzvané Operace Kondor spolu s dalšími sedmi zeměmi regionu, nasvědčují tomu, že minimálně na úrovni represe a státního terorismu si všechny zmíněné režimy rozuměly více než dobře.    

Jak z pohledu historika vnímáte argumentaci Pinocheta a jeho stoupenců, že převrat ze září 1973 zabránil ještě krvavější občanské válce, nebo nástupu represivního levicového režimu připomínajícího Kubu pod vedením Fidela Castra? 

Já osobně si to nemyslím, na druhou stranu nepopírám, že v atmosféře tehdejší studené – občas ve skutečnosti vlastně dosti horké – války mezi dvěma naprosto nesmiřitelnými politickými, vojenskými a zejména ideologickými bloky, to tak mnozí vnímat mohli a mohou. Existují dokumenty Senátu Spojených států, takzvaná Churchova zpráva, které v polovině sedmdesátých let senátory informovaly o tom, že Allendeho volební vítězství v roce 1970 bylo podpořeno částkou 350 tisíc dolarů z castrovské Kuby. V týchž dokumentech se ovšem mluví rovněž o tom, že CIA do snahy zmanipulovat dotyčné volby investovala téměř milion dolarů. Současně se dnes uvádí, že Allendemu přistálo na účtech zhruba 400 tisíc dolarů poslaných Kremlem. Jinými slovy, v Chile šlo o hodně a obě studenoválečnické mocnosti se podle toho také chovaly. V případě Allendeho vládní gesce je, myslím, zjevné, že jeho pokus o konverzi Chile v socialistickou zemi byl míněn naprosto vážně. 

Můžete přiblížit, jak tento Allendeho pokus v praxi probíhal a co Chile přinesl?

Znárodňovalo se ve velkém, a to včetně strategického sektoru těžby mědi. Znárodnění se sice realizovala za náhradu, o její výši se ovšem mezi vládou a znárodňovanými vedly vášnivé spory. Zestátněný sektor těžby mědi navíc začal brzy kolabovat, protože chyběly peníze na investice, ale i schopní odborníci. Výrazně se zintenzivnila již od dob předchozího křesťanskodemokratického prezidenta Eduardo Freie probíhající pozemková reforma. Byly zmrazeny ceny základních potravin. Pracujícím v zaměstnaneckém poměru byly prezidentským dekretem zvýšeny platy o 40 %. Vzápětí se začaly ve velkém tisknout peníze, což nejprve zhoršilo po Freiovi zděděnou inflaci, později rozpoutalo ničivou hyperinflaci. Allende ve snaze zlikvidovat nezaměstnanost také začal s nafukováním státního sektoru, podíl zaměstnanců na HDP vzrostl z 51 % v roce 1970 na celých 66 % v roce 1972. 

Časem tyto socializační zásahy do tržní ekonomiky přinesly problémy v podobě chronického nedostatku mnoha typů zboží, nekonečné fronty před poloprázdnými obchody a vznik černého trhu s astronomickými cenami. To je všechno pravda. Jsem ovšem současně přesvědčen, že legitimní odpovědí na nepovedenou hospodářskou politiku není vojenský převrat. To by už totiž nejspíše v západním světě dnes žádný demokratický režim neexistoval.

Co argument o občanské válce? Již jste zmiňoval, že Allende se hodlal pohybovat v ústavním rámci.

Chtěl Allende ve skutečnosti opustit ústavní cestu a proměnit Chile v socialistickou enklávu násilnou cestou? Nemyslím si to. O některých Allendeho krocích hodně diskutovalo z hlediska legálnosti, například o znárodňování bank a některých podniků bez odškodnění na základě zákona z roku 1932. Nenarazil jsem ale na jakýkoliv Allendeho výrok ve smyslu, že by na konci svého mandátu nemínil uspořádat demokratické volby, v nichž by voliči výsledky jeho vládnutí zhodnotili. Na druhé straně nevidím žádný důvod zamlčovat skutečnost, že Allendeho otevřeně podporovalo teroristické hnutí MIR, které sice nebylo oficiální součástí vládnoucí koalice Lidové fronty, ale značná část mladých členů Allendeho socialistické strany jejich akce, například loupežná přepadení bank a klenotnictví a rozdávání části kořisti mezi potřebné v chudších čtvrtích, nepokrytě obdivovala. 

Allende byl z toho nešťastný a mluvil o danajském daru, protože MIRisté – a v roce 1973 se odhadovalo, že se jedná o zhruba deset tisíc ozbrojenců, někteří z nich se zkušenostmi z výcvikových táborů na Kubě – veřejně zpochybňovali možnost dospět k socialismu jinak než ozbrojenou revolucí. Dodejme ovšem, že se bavíme o Latinské Americe, nikoliv o Evropě, což znamená, že chilská pravice měla na své straně rovněž několik teroristicky vystupujících skupin. Podle mého názoru hlavní slabinou Allendeho byl fakt, že i když reálně počítal s podporou zřejmě necelé poloviny země, choval se, mnohdy pod tlakem ultralevicového křídla své strany, jako kdyby disponoval přinejmenším dvoutřetinovou podporou. Navíc nedokázal vždy odkázat do patřičných mezí některé dosti divoce vystupující radikály ze svého okolí. 

Dá se tedy říci, že Allende neměl situaci plně pod kontrolou?

Hodnotíme-li argumenty Allendeho kritiků zmiňujících riziko případné ozbrojené marxistické revoluce, zmiňme jako příklad nebezpečných hrozeb z Allendeho časů, které Pinochetovi příznivci dodnes neustále zdůrazňují, třeba existenci takzvaných průmyslových kordonů. Jednalo se zhruba o třicítku oblastí, kde dělníci do značné míry vytvořili nezávislou moc a začali organizovat výrobu v místních továrnách. V této souvislosti se mluvilo také o dělnických milicích spolupracujících s teroristy z MIRu. Allende se tváří v tvář podobným radikalizacím snažil přibrzdit tempo a hledat podporu u křesťanských demokratů pro mírnější postup reforem. Ale zdá se, že situace, zejména ve vlastní socialistické straně, se mu do značné míry začala vymykat zpod kontroly. 

Už z toho důvodu úplně jasná odpověď na otázku, zda by další vývoj bez intervence vojáků mohl směřovat až k nějaké formě ozbrojené revoluce a případné občanské války, podle mne ani dnes neexistuje a zbývají nanejvýše spekulace. Nezpochybnitelným je ovšem fakt, že když už puč propukl, k žádnému významnějšímu odporu ze strany dělníků, MIRistů či jakýchkoliv jiných „diverzních sil“ nedošlo a armáda zemi zpacifikovala bez problémů. A vzápětí nastalo takové porušování lidských práv, které nejspíše stonásobně převýšilo vše, co se dalo vyčítat předchozím třem letem Allendeho vlády. 

Měl Pinochetův postup ve své době výraznější domácí podporu? 

Pinochetova diktatura byla samozřejmě spoustě Chilanů sympatická, kvůli tomu, co po převratu nabízela. Tedy drsně neoliberální ekonomiku i společnost, kde majetní budou mít prakticky všechna práva a privilegia kromě momentálně zastavené „hry na demokracii“, jak se demokracii dívali prakticky všichni uniformovaní pučisté v Latinské Americe,  zatímco s chudší polovinou země, do značné části se kryjící s Allendeho elektorátem, bude nakládáno bez jakýchkoliv sentimentů, aby poražení co nejdříve znovu pochopili, kde je jejich „přirozené“ místo. Málo elegantní vojenská vláda a masivní krveprolévání sice těšily asi jenom málokoho, ale když už – podle názoru mnohých – nebylo vyhnutí, bylo nyní na místě situace co nejlépe využít. Koneckonců už Allendeho volební triumf v roce 1970 naznačoval, že chilská společnost je extrémně polarizovaná. 

Levicoví historici rádi poukazují na fakt, že v říjnu 1970 byl Allende potvrzen jako vítěz voleb a právoplatný prezidentský lídr impozantním počtem 153 poslanců a senátorů. Pro jeho rivala Jorge Alessandriho hlasovalo pouhých 35 zákonodárců a zbytek volebních lístků zůstal nevyplněn. Ani toto numericky jednoznačné vítězství dosažené ve velmi zjitřené atmosféře po atentátu ultrapravicové guerilly na vrchního velitele pozemních vojsk generála Schneidera ovšem nemohlo zakrýt fakt, že výsledek vzešlý z volebních uren byl velmi těsný. Allende získal ve volbách necelých 38 %, jeho pravicový rival Alessandri 35,2 % a Radomiro Tomic, kandidát dosud vládnoucích křesťanských demokratů 28 %. Tomicovi voliči byli ve svých sympatiích zjevně rozpolcení mezi levicí a pravicí, což v součtu nejspíše chilskou populaci dělilo na dvě zhruba stejné části, v komunálních volbách v dubnu 1971 vládní blok získal 49,2 % hlasů, opozice 48 %. A na tom nejspíše ani Pinochetův puč nic nezměnil. 

Byla pro úspěch převratu klíčová asistence, které se pučistům dostalo ze strany zahraničních tajných služeb, především americké CIA?

Co se výrazného amerického angažmá v chilských událostech týče, není třeba ani spekulovat ani shromažďovat nějaký specifický důkazní materiál. Vláda Spojených států pod vedením prezidenta Billa Clintona se totiž Chile již v roce 2000 sama omluvila za to, že CIA podpořila Pinochetův vojenský převrat. Spojené státy tehdy současně zveřejnily 16 tisíc dokumentů, které jasně dokazují, že v sedmdesátých letech Washington podporoval nástup vojenských diktatur v Chile, Argentině a Uruguayi. Uveďme jako výmluvný příklad třeba již zmíněnou Operaci Kondor, zahájenou v roce 1975, probíhající až do konce osmdesátých let, jejíž celková bilance vyznívá děsivě: odhady se pohybují zhruba okolo 70 tisíc zavražděných domácích oponentů, pět set z nich zlikvidovaných při přeshraničních operacích s mezinárodní účastí, k tomu zřejmě více než 400 tisíc vězněných. 

Vše bylo přísně – a vcelku úspěšně – utajené, první detaily vyšly najevo až v roce 1992, když byly v Paraguayi nalezeny dokumenty tvořící dnes takzvané Archivy teroru. Svět se z nich dozvěděl, že tajné služby vojenských diktatur ve spolupráci se CIA vytvořily hustou mezinárodní síť na převozy politických vězňů z jedněch zemí do druhých, kde byli potom dotyční vězněni, mučeni, někdy zavražděni. Kupříkladu v Argentině existoval program takzvaných letů smrti, kdy přisluhovači tamní junty vězně nejprve omámili injekcí uspávacího prostředku a potom je živé, a to včetně několika těhotných žen, svrhávali z letadla pohybujícího se v několikakilometrové výšce do vod Atlantiku. 

Jaká byla hlavní motivace Washingtonu pro angažmá v chilských událostech?

Spojené státy měly velký zájem na chilském sektoru telekomunikací a zejména pak těžby mědi, kam mohutně investovaly a obávaly se znárodňování a postupné ztráty kontroly nad svým chilským investičním portfoliem. Podle mého názoru tu ovšem byl ještě jeden důvod, spíš ideologický než ekonomický. V atmosféře nekompromisního souboje mezi dvěma ideologickými bloky na prakticky celoplanetární úrovni bylo pro Spojené státy, coby vedoucí sílu tehdejšího liberálně-demokratického světa, Allendeho Chile extrémně nebezpečnou hrozbou. Ani ne tak z pohledu případné revoluce a proměny Chile v novou Kubu – i když i to by bylo bývalo v mnoha ohledech nepříjemné – jako spíše z hlediska vzniku případného mimořádně riskantního precedentu, kdy by na půdě amerického kontinentu vzniklo něco, co svět dosud nezažil, tedy socialistická země vzešlá nikoliv z násilné revoluce či zahraniční intervence, ale z parlamentní evoluce. Marxistický prezident zvolený v demokratických volbách, který propaguje „chilskou cestu k socialismu“ založenou na respektu k ústavě a chápanou mnohými jako mezinárodně použitelné know-how, to byla potenciálně obrovská krize, kterou bylo potřeba nějak řešit.  

Jaký byl následný charakter Pinochetova režimu? Zmiňuje se jeho represivní stránka, podle odhadů připravil o život na tři tisíce lidí, další desítky tisíc byly vězněny a vystaveny mučení, na 200 tisíc Chilanů ze země raději uprchlo. Zároveň však šlo o zřízení, které trvalo 17 let a těžko si představit, že tomu se udrželo tak dlouho výhradně díky perzekuci oponentů. Z čeho čerpalo stabilitu a jak legitimizovalo své mocenské nároky?

Vojenské diktatury „úřadující“ v Latinské Americe v šedesátých až osmdesátých letech dvacátého století přinesly několik důležitých novinek oproti předcházejícím autoritářským režimům v regionu. Na rozdíl od tradičních bonapartistických tyranií jednoho generála či plukovníka, obvykle hasících aktuální politicko-sociální požáry a nekladoucích si nějaké dlouhodobější cíle, se na scéně najednou objevily korporativistické vládní garnitury, opírající se o poměrně širokou podporu významných společenských sektorů. Těmto „juntistickým“ diktaturám v Brazílii, Argentině, Chile a Uruguayi historici obvykle přisuzují přívlastek „byrokraticko-korporativní“ a nacházejí u nich poměrně široké ambice na důkladnou přestavbu společnosti. 

Za taktikou sociálního inženýrství nejhrubšího ražení lze poměrně snadno detekovat strategický záměr modernizovat jednotlivé země ekonomicky i sociálně ve shodě s tehdy čerstvě populárními neoliberálními tezemi, v politické oblasti bylo potom cílem nastolit dlouhodobější status quo založený na odhodlaném antikomunismu a bezohledném potírání levicových – obecně všech disidentských – jedinců a skupin. Poněkud to připomíná komunistické plány na vybudování nové společnosti, která bude již natolik změněná, že nepocítí touhu vracet se zpět, „proti proudu historie“, jak by to nejspíše formuloval Karel Marx, takže časem již nebude nutné aplikovat brutální represi, protože lidé pochopí, „co je pro ně dobré“.  

Byly uvedené režimy ve srovnání s jinými diktaturami v něčem specifické?  

Někteří historici, například Hernán Ramírez, ukazují, jak se diktátorské junty v Argentině, Chile i Uruguayi s poměrně velkým úspěchem pokusily pozměnit státní hospodářskou politiku zmíněných států tak, že ji z větší části zbavily závislosti na politických stranických strukturách, a tím ovšem i na případné demokratické kontrole. Převáděly ji pod přímý vliv soukromého sektoru. Pro tuto operaci, která bude mít mimořádně silný vliv na pozdější život v demokratizujících se společnostech, byl dokonce vymyšlen zvláštní jazyk. Politický přístup byl označen za nedostatečně vědecký a příliš subjektivní, nové pojetí mělo být přísně technokratické, ba dokonce „politicky neutrální“ čili vlastně „objektivně pravdivé“. Tady už se vlastně znovu dosti přibližujeme marxistickým tezím o objektivních zákonech historického vývoje, o kterých je zbytečné hlasovat v nějakém parlamentu, protože se stejně prosadí, bez ohledu na nějaké lidské nebo demokratické úradky. Dodejme, že tento přístup mnoha Chilanům imponoval a imponuje, takže Pinochet a jeho odkaz má dodnes v Chile velkou spoustu zastánců. 

V kontrastu s porušování lidských práv jsou nezřídka pozitivně hodnoceny hospodářské výsledky Pinochetovy vlády. Ta vycházela z doporučení domácích ekonomů, kteří zpravidla vystudovali ve Spojených státech a prosazovali, jak jste sám zmínil, poměrně razantní volnotržní reformy. Není však narativ o chilském ekonomickém úspěchu po roce 1973 do značné míry zveličován, vezmeme-li v potaz například rozsáhlou krizi, v níž se země ocitla na počátku osmdesátých let?  

Na otázky tohoto typu se velmi nesnadno hledá aspoň minimálně neideologická odpověď, pohybujeme se na velmi tenkém ledě argumentace hraničící vždy nebezpečně s výroky typu: Hitler ale taky postavil spoustu dálnic. Zkusme tedy pokud možno bez emocí zhodnotit Pinochetovu hospodářskou politiku bez toho, abychom se nechali chytit do pasti etických otazníků typu: Mohou hospodářské úspěchy ospravedlnit přes tři tisíce zavražděných? Ne, nemohou. A teď to hospodářství. 

Když se podíváme na výkon chilské ekonomiky za rok 2022, podle přepočtu HDP na hlavu bylo Chile, spolu s Uruguayí, po Puerto Ricu a Panamě třetím až čtvrtým – metodiky výpočtů se liší – nejbohatším státem celého amerického španělsky mluvícího světa od Mexika až po Patagonii. Podle dat MMF vykazovalo Chile v loňském roce zhruba 15 500 dolarů na hlavu, víceméně tolik jako Rumunsko, o tisíc dolarů více než Rusko, o tři a půl tisíce dolarů více než Bulharsko. Inflace za rok 2022 ve výši 3,1 %, nezaměstnanost na 7 % a 8,6 % populace postižené chudobou. 

Co z těchto čísel vyplývá? 

Jinými slovy, Chile by se z hlediska kvantitativních hospodářských čísel mohlo klidně stát členem EU a nepatřilo by v ní k těm úplně nejchudším. Což je, přiznejme, na obecné poměry Latinské Ameriky obrovský úspěch a výjimka. Co se hodnocení příčin toho nadějného stavu týče, mezi chilskými akademiky dnes asi mírně převažují ti, kteří tvrdí, že se nejedná o důsledek Pinochetových neoliberálních reforem a že chilská ekonomika v demokratickém období nabrala výrazně vyšší tempo, než tomu bylo v dobách slavných Chicago Boys inspirovaných myšlenkami a nápady Miltona Friedmana. Dodejme, že Allendeho vláda zanechala ekonomiku v mnoha ohledech v tak mizerném  stavu, že razantní a bez jakýchkoliv ohledů na sociální dopady prováděné reformy, založené na masivní privatizaci a reprivatizaci a současně bezpříkladné liberalizaci ekonomiky, přinesly – po počátečním zákonitém propadu – poměrně rychlé a spektakulární výsledky. Ty ovšem neměly příliš dlouhého trvání, protože hospodářská krize v Chile v roce 1982 byla tak intenzivní a hluboká, že vláda musela spoustu reforem odvolat a v některých případech – jako extrémní deregulace finančního sektoru –  byla dokonce přinucena postupovat takřka přesně opačně. 

Jak se to odrazilo v dalších letech Pinochetovy vlády?

Podle chilského analytika Oscara Landerretcheho ještě na konci diktatury byl podle něj stav chilské společnosti v některých oblastech katastrofální: neexistovalo všeobecné zdravotní pojištění ani spolehlivý systém podpory v nezaměstnanosti, stát nijak nepodporoval vysokoškoláky, takže na univerzitách studovali jenom ti nejbohatší a trestuhodně se tak mrhalo potenciálními talenty a podobně. To všechno v součtu pochopitelně také ovlivňuje dlouhodobý ekonomický vývoj. 

Omezme se na chvíli jenom na suchá čísla. Když se podíváme na celé Pinochetovo období, průměrný růst HDP nedosáhl ani 2 % ročně, v některých letech HDP v Chile klesal až o 17 %. To má do hospodářského zázraku opravdu hodně daleko. Pro porovnání, když odešel Pinochet a vrátila se demokracie, v letech 1990 až 1998 chilská ekonomika poroste o 7 % ročně. Když Pinochet v roce 1989  opouštěl prezidentskou funkci, 40 % Chilanů žilo pod hranicí bídy a minimální mzda v zemi byla nižší než v roce 1974. V roce 1998, po necelých deseti letech demokracie, se minimální mzda zvýšila oproti roku 1989 o 63 % a podíl chudých klesl na 22 %. 

Chilský ekonom Ricardo Ffrench-Davis uvádí zajímavý údaj, který rovněž poněkud relativizuje Pinochetovy ekonomické úspěchy: v porovnání se Spojenými státy klesl chilský HDP na hlavu z 28 % v roce 1973 na 25 % v roce 1989. V roce 1997, po osmi letech obnovené demokracie, vystoupal na 34 %, v roce 2019 činil už 41 %. Ffrench-Davis je přesvědčen, že neoliberální reformy Pinochetovy éry nebyly spolehlivým základem pro dlouhodobý a konstantní ekonomický růst založený na odvážných investicích do vývoje nových technologií, ale peníze se generovaly hlavně díky nejrůznějším finančním spekulacím a podezřelým reprivatizacím, jejichž výsledky z dlouhodobého hlediska přinesly často spíš problémy a ztráty než nějaká velká pozitiva. 

Nakolik se toto po pádu diktatury v Chile tematizovalo?

V roce 2004 zveřejnila vyšetřovací komise chilské poslanecké sněmovny zprávu o výsledcích rozsáhlého prošetřování privatizace velkých státních podniků, která proběhla za Pinochetova režimu. Podle vyšetřovatelů stát přišel při pro něj extrémně nevýhodné ekonomické operaci o 2,2 miliardy amerických dolarů. Tento záměrně podhodnocený státní majetek skončil v rukou přívrženců diktatury, v některých případech dokonce přímo v rukou Pinochetových příbuzných. Koneckonců po roce 2000 se na samotného diktátora sesunula celá lavina nařčení a obvinění z desítek kauz nejenom trestního, ale i ekonomického typu. „Podzim patriarchy“ byl neradostný, ke stíhání defraudací a finančních podvodů všeho druhu se nakonec přidalo i podezření z podílu na obchodech s narkotiky, do kterých měl být podle svědků zapleten přímo diktátorův syn Marco Antonio. Na celkem 125 kont, které si Pinochet zřídil v zahraničí, bylo uloženo celkem 27 milionů dolarů, jejichž původ dodnes zůstává z větší části obestřen tajemstvím.

Co výše uvedené prozrazuje o Pinochetově sociálním a ekonomickém odkazu?   

Na ten se lze podívat ještě z jednoho úhlu. Historik Juan Carlos Medel na konci letošního června napsal, že stále ještě velmi časté odkazy na prý nepopiratelné Pinochetovy ekonomické úspěchy – jakkoliv vždy s povinným dodatkem, že jich ovšem bylo dosaženo za cenu masivního porušování základních lidských práv – doprovázené obvykle tvrzeními typu, že Pinochet je „stavitelem domu, v němž ještě dnes všichni Chilané žijí“, jsou do značné míry za falešný mýtus, který už po několik dekád přijímají ty vrstvy obyvatel, kterým diktatura zajistila jistou prosperitu. Je tu ovšem skoro polovina Chilanů, kteří v Pinochetových časech žili dlouhodobě pod hranicí chudoby, nemalý segment chilské populace dokonce ve stavu chudoby extrémní. Každodenní realitou byly děti, které přežívaly bezprizorně na ulici, což se podle Medela dá coby prosperita hodnotit  jenom obtížně. 

A fakt, že se v Chile později, po Pinochetově odchodu z politiky, mnohé změnilo k lepšímu, nelze připočíst jako klad Pinochetem vnucenému neoliberálnímu modelu. Podle Medela se totiž úspěchů v rozšiřování prosperity i mezi chudší vrstvy obyvatel a ve znovuoživení diktaturou poničené střední třídy dosáhlo nikoliv díky neoliberalismu, ale navzdory němu. Výstavba škol, nemocnic, sociálních bytů, kvalitní dopravní infrastruktury, odstraňování bídy, zaostalosti a negramotnosti, to vše podle Medela, který doktorát udělal v Kalifornii, takže může srovnávat, vybudoval chilský stát, nikoliv soukromý sektor, za Pinochetových dob považovaný za posvátný. 

Jinými slovy, stojíme před nejspíše nerozhodnutelným sporem obecnějšího rázu, protože ani my dnes v České republice se nedokážeme domluvit na tom, zda zdroje blahobytu hledat v modelech silných sociálně citlivých států skandinávského typu, nebo spíše v zemích, kde namísto státu jednoznačně dominuje privátní sektor. Spory jsou to vášnivé a obvykle nemají jednoznačných vítězů. V Chile to zkrátka mají podobně. 

To mě přivádí k další otázce. I v polistopadovém Česku byl – a některými lidmi nadále je – Pinochetův režim obhajován jako pomyslné „menší zlo“. Zmínit lze například pochvalné komentáře na Pinochetovu adresu z úst někdejšího senátora ODS Václava Bendy. Nyní jsou k dostání ale třeba i trička oslavující mimosoudní popravy, ke kterým během Pinochetovy vlády docházelo formou svržení z letícího vrtulníku. Lze to přičíst i tomu, že mnohé zavrženíhodné rysy Pinochetova vládnutí zde nebyly zcela jasně pojmenovány? 

V Česku už více než třicet let trvá tsunami hysterického a mimořádně selektivního antikomunismu. Odsuzován bývá zejména mysteriózní anonymní „režim“. Jeho jednotliví aktéři se naopak těší mnohdy takové prestiži, že končí až na Pražském hradě či v jiných vysokých postech dnešního demokratického aparátu. To činí z přemýšlení a referování o historii natolik ideologickou a propagandistickou činnost, že existuje jenom málo témat, která by zůstala ušetřena tohoto nekonečného „boje za jedinou pravdu“. Mimochodem, stojí to v příkrém rozporu s masarykovským přesvědčením, že demokracie je především neustálé a otevřené tříbení názorů ve zcela svobodné a otevřené diskuzi. Chilské události sedmdesátých až devadesátých let dvacátého století jsou pochopitelně poměrně významným bojištěm tohoto vesměs primitivního a jalového handrkování, kde dosti přihlouplé ideologické axiomy spolehlivě blokují možnost skutečného kritického dialogu. 

Co se Chile týče, dnes už díky zprávě takzvané Rettigovy komise z roku 1991 a dvěma zprávám takzvané Valechovy komise z let 2004 a 2011 víme, že Pinochetova diktatura měla na svědomí nejen 3 227 obětí na životech. Počítají se mezi ně zavraždění a zmizelí. Dále víme, že v 1 168 speciálních centrech utajených před veřejností systematicky a brutálně mučila více než třicet tisíc osob, a to včetně žen a nezletilých. U nás ale – a je to obecná tendence – neustále vycházejí nejrůznější texty, které se snaží nějakým způsobem tuto děsivou bilanci relativizovat. 

Nedávno jsem na internetu narazil na článek o Luisovi Corvalánovi z roku 2019, kde se autor, Václav Pavlík, vyjadřuje v tomto duchu: „Komunistická a socialistická propaganda proto tvrdost Pinochetova režimu zřejmě záměrně zveličovala. Z toho, co řekl mediím právě po svém propuštění Luis Corvalán, se nedá soudit, že se měl ve vězení nějak extrémně špatně. Mohl chodit na procházky, číst a dostával i dostatečnou stravu. Přitom šlo o největšího nepřítele Pinochetova režimu, generálního tajemníka komunistické strany Chile“. Jenom pro pořádek, největším Pinochetovým nepřítelem určitě nebyli chilští komunisté, kteří se naopak snažili Allendeho socialisty a zejména jejich levé křídlo tvořené „horkými hlavami“ neustále brzdit a varovali je před úskalími příliš radikálních reforem. Ale co je podstatně horší, pan Pavlík zřejmě neví – anebo nechce vědět – že vztah rodiny Corvalánových s Pinochetovou diktaturou byl poněkud složitější. O tom, jak se ve skutečnosti ve vězení vedlo i u nás kdysi populárnímu otci Luisovi, je těžké něco konkrétního soudit, informace se různí. To, co ale víme určitě a co v článku naprosto absentuje, je fakt, že Corvalánův syn Luis Alberto byl opakovaně mučen, nejprve na Národním stadionu v Santiago de Chile a potom během své internace v koncentračním táboře Chacabuco, přičemž na následky mučení v roce 1975 zemřel. 

Umučeny byly i další známé osobnosti, že?

Ano. Například písničkář Víctor Jara byl podle dokumentu chilské televize z roku 2019 před smrtí vystaven lámání prstů, vyřezání jazyka a opakované simulaci popravy. Podobné figury se u nás zmiňují spíše výjimečně. Co se mne týče, jakkoliv jsem schopen poměrně hodně kritického pohledu na snad až trestuhodně naivní – jakkoliv pro mne v mnoha ohledech současně i idealisticky sympatický – politický projekt Salvadora Allendeho a jakkoliv bych se rád vyhnul patetickému zatracování Pinochetovy historické role, které někdy vede až ke kontraproduktivní karikatuře, osobně bych na oběd s Pinochetem určitě nešel. A vlastně bych asi nerad poobědval s kýmkoliv, kdo by předtím společenské setkání s chilským diktátorem a jemu podobnými jedinci absolvoval. Podle mého názoru by takové stolování bylo pro přesvědčeného demokrata a liberála vyznávajícího neporušitelnost základních lidských práv prostě neobhajitelné. Mimochodem, pokud někdo tvrdí, že zabíjet komunisty není zločinem, protože reprezentují zločinnou ideologii, může si vlastně s československými vrahy a mučiteli stalinistických padesátých let podat ruku, protože zastává úplně stejná stanoviska, pouze s opačnými ideologickými znaménky.     

Naznačil jste, že i samotná chilská společnost je v pohledu na Pinocheta a jeho éru i více než tři desítky po jejím konci silně polarizovaná. Projevily se v zemi snahy vytvářet oficiální politiku paměti ve vztahu k období let 1973 až 1990?

Pokusy zde byly a jsou. K desítkám románů, filmů a konferencí s tématem převratu a diktatury se v roce 2010 přidal přímo i sám chilský stát, když za vlády prezidentky Michelle Bachelet - která sama byla i s matkou mučena ve známé Ville Grimaldi a její otec zemřel ve vězení - došlo v hlavním městě Santiagu k otevření pětipatrové budovy Muzea historické paměti a lidských práv, kde návštěvník nalezne stovky vystavených artefaktů připomínajících puč a následnou diktaturu. Ale v Chile je velmi složité, ne-li nemožné budovat nějakou vyváženou politiku paměti, protože minulost je ještě stále příliš bolestivá, vzpomínky na ni extrémně kontroverzní a tábory příznivců a odpůrců Allendeho a Pinocheta naprosto nesmiřitelné. 

Mnozí chilští intelektuálové si ve svých textech stýskají, že zatímco v zahraničí je vesměs Pinochet s definitivní platností chápán jako krvavý diktátor a temná figura a Allende, dodávám, že notně idealizovaný a dokonce částečně mytifikovaný, zase jako symbol spravedlivého boje za lepší budoucnost, v Chile, i předlouhých padesát let po převratu, drsný zápas o základní zhodnocení traumatické epochy stále ještě probíhá naplno a zatím nepřinesl nějaké obecněji přijímané rozuzlení. Jak napsal letos v polovině června Víctor García, novinář z jednoho z nejvlivnějších chilských deníků La Nación, v zemi stále přetrvává nepřekonatelný emoční rozkol, pokud někdo začne hodnotit diktátorův odkaz. García připomíná, že když v roce 1988 Pinochet uspořádal referendum o svém vlastním setrvání u moci, pro bylo 44 % a proti 55 % občanů. García je přesvědčený, že dnes, 35 let poté, je situace víceméně podobná.

Promítá se to v praxi do chilského veřejného prostoru a tamní politiky? 

Například letos v létě se v parlamentu hlasovalo o tom, zda má Národní knihovna Pinocheta i nadále uvádět ve svém oficiálním přehledu chilských hlav státu jako „Prezidenta Republiky“, nebo jej ze seznamu vyřadit coby nelegitimního diktátora, výsledek hlasování byl 67 hlasů pro návrh, aby Pinochet na seznamu již dále nefiguroval. Proti bylo 47 hlasů, 8 zákonodárců se hlasování zdrželo. Ve velmi vzrušené debatě komunistická poslankyně Lorena Pizarro označila Pinocheta za „vraha a zloděje“, zatímco Johannes Kaiser, poslanec za ultrakonzervativní Republikánskou stranu, která Pinochetův odkaz vehementně hájí, křičel na oponenty, že Pinochet plnoprávným prezidentem byl, „ať se vám to líbí, nebo ne“. Dodal, že dotyčný zachránil Chile před nástupem komunistické diktatury kubánského typu. 

Anketa uspořádaná vzápětí mezi chilskými historiky na totéž téma přinesla podobné výsledky jako parlamentní hlasování, mírná většina pro kvalifikaci Pinocheta coby diktátora, nikoliv jako prezidenta coby zástupce chilského lidu. Ukázalo se však, že i mezi historiky je dodnes nezanedbatelné množství jedinců, kteří Pinocheta hodnotí  spíše pozitivně. 

Pinochet tedy v Chile přinejmenším vyvolává emoce, že?

Ano, uveďme jeden zcela konkrétní příklad, který snad dokáže ukázat jejich sílu. Už v roce 2001 byl v Chile zadržen syn donských kozáků Miguel Krasnov, přezdívaný El Ruso, absolvent již zmíněné School of the Americas. Jde o muže, který od puče v roce 1973 dlouhodobě působil na nejrůznějších postech Pinochetova represivního režimu. Krasnov byl postupně obviněn a odsouzen k celkem dvaceti trestům za únosy, vraždy a mučení, přičemž dnes jeho trest dosahuje v součtu zhruba 840 let odnětí svobody. Přesto, že všechny rozsudky již potvrdil i Nejvyšší chilský soud, prezidentský kandidát Republikánské strany José Antonio Kast v předvolební kampani v roce 2021 opakovaně Krasnovovy zločiny relativizoval a při loňském výročí Pinochetova převratu, tweetoval: „Tehdy si Chile vybralo svobodu, za zemi, kterou máme dnes, vděčíme mužům a ženám, kteří se vzbouřili, aby zabránili marxistické revoluci v naší vlasti“. V následných volbách se Kast probojoval do finále, kde s 44 % hlasů prohrál s dnešním chilským prezidentem Gabrielem Boricem. Je zjevné, že na nutný distanc od dob, činů a zločinů Pinochetova režimu a tím pádem i na nějakou konsenzuální a kontinuální politiku paměti si tak Chilané budou muset ještě počkat.