Kdo "zabil" Normandii, nejkrásnější zaoceánskou loď? Liknavost Američanů, sabotáž nebo mafie?

Psal se 9. únor 1942 a v newyorském přístavu panoval běžný pracovní shon. To platilo i pro molo 88, kde byla zakotvena někdejší pýcha francouzského námořnictva, zaoceánský parník Normandie. V jeho útrobách pokračovaly práce, které zbavovaly loď, kdysi označenou za „nejkrásnější parník světa“ veškeré nádhery. Z Normandie, která v té době už vlastně byla vedena jako Lafayette, se mělo stát transportní vojenské plavidlo, schopné přepravit kompletní pěší divizi i se základním vybavením.

Kolem druhé hodiny odpolední náhle vyšlehly na palubě plameny a zakrátko byla paluba pokryta kouřem. Byli zalarmováni hasiči a už po 19 minutách měly echo všechny stanice v New Yorku. Začalo hašení požáru, které však komplikoval poměrně silný severozápadní vítr. Už po dvou a půl hodinách se silueta lodi začala vychylovat. Na břehu se objevil člověk, který žádal zástupce U.S. NAVY, aby ho pustili na palubu, ale nebyl vyslyšet. Nešlo však o blázna toužícího po popularitě, vstupu na loď se dožadoval projektant lodi, ruský emigrant, inženýr Vladimir Ivanovič Jurkevič, který varoval před překocením lodi, kterému by se mohlo zabránit otevřením výpustných ventilů. Byl však odbyt velitelem záchranné operace admirálem Adolphusem Andrewsem, že záchranné čety mají situaci pod kontrolou.

Skutečně se zdálo, že po pětihodinovém úsilí byl požár uhašen, ale zhruba v sedm hodin večer vyšlehly plameny znovu ve středu lodi. Jediným štěstím bylo, že v té době už na lodi nikdo nebyl: všech 2200 osob se podařilo dostat na pevninu (na parníku bylo 300 členů Pobřežní stráže, 400 námořníků a 1500 civilních zaměstnanců). Další proudy vody nadále vychylovaly Normandii na levobok, ani tlustá lana poutající ji k přístavní zdi nevydržela a začala praskat. Už 10. února 1942, ve 2:37 ráno, se Normandie položila na levý bok do polozmrzlých vod řeky Hudson.

NESROVNALOSTI OD ZAČÁTKU

Následné šetření uvedlo, že ohnisko požáru bylo v salónu na promenádní palubě, kde četa svářečů odřezávala ozdobné osvětlení ze stěn. Jiskra z acetylénového hořáku dopadla na uskladněná korková záchranná kola a od nich se oheň rychle rozšířil. Jak bylo uvedeno ve vyšetřující zprávě, pracovníci pochybili, protože ihned nezalarmovali pomoc, nýbrž se pokoušeli oheň uhasit sami. Zakrátko totiž došlo na celé lodi k výpadku elektřiny, nefungovaly palubní telefony a na obřím plavidle bylo zbytečné zkoušet předávat rozkazy křikem. Admirál Andrews byl ale poměrně optimistický a prohlásil, že poškození lodi je „vcelku bezvýznamné“. Navíc, jak tomu bývá v Americe zvykem, na místo se dostavily i politické celebrity, aby přihlížely zákroku, jednou z nich byl newyorský starosta Fiorello Henry La Guardia.

Odpovědné osoby i vyšetřovatelé kategoricky odmítly možnost, že by šlo o sabotáž. Inženýr Jurkevič také připustil, že rychlé šíření požáru měla na svědomí demontáž části votoděsných přepážek a protipožárního systému. Výpadek proudu byl důsledkem přehoření elektrického kabelu – lodní generátory byly vyřazeny a „štávu“ si Normandie brala ze zdroje na břehu. Nikdo už ale nevysvětlil, proč zůstalo otevřených 356 oken na levoboku, kterými proudila do trupu voda a napomohla převrácení. Hlavním důvodem takového konce byla dle Jurkeviče voda, která proudila z paluby do trupu a destabilizovala polohu lodi. Všechno pak dokonal příliv.

Podle policejní zprávy bylo registrováno 209 zraněných, 109 osob bylo hospitalizováno v nemocnicích. Jedinou obětí byl šestatřicetiletý hasič Frank Trentacosta z brooklynské požární stanice 2389, podlehl fraktuře lebky, kterou utrpěl při záchranných akcích.

Zdroj: youtube.com

CO POŽÁRU PŘEDCHÁZELO?

Normandie byla jednou z nejluxusnějších, ne-li vůbec nejpřepychovější lodí v meziválečném období. Už tehdy splňovala kosmopolitní představy – postavena byla ve Francii, navrhl ji ruský inženýr, kormidlo a hřídel byly vyrobeny v plzeňských Škodových závodech, lodní kotle pocházely z Německa a lodní šrouby z britského Sheffieldu. Tato pýcha rejdařství Compagnie Générale Transatlantique (CGT) měla výtlak 83 423 tun a spolu s britskými giganty Queen Mary a Queen Elizabeth patřila k největším lodím. Kvůli Normandii se dokonce v Le Havru vystavělo speciální nádraží! Při své první plavbě do New Yorku překonala Atlantický oceán rychlostí 29,98 uzlu a 3. června 1935 poprvé zakotvila u břehu USA. Vzala si tím pádem i ceněnou a prestižní Modrou stuhu od italského parníku Rex.

V dalších letech se Normandie přetahovala o post nejrychlejší lodi s Queen Mary. Pořád byla brána jako luxusní loď, jejíž interiér byl vypracován ve stylu art deco a stal se vzorem pro další plavidla. Její osud se začal naplňova s blížící se válkou. Poslední, 139. plavbu vykonala Normandie ve dnech 23. – 28. srpna 1939. Původně měla opustit New York 29. srpna, ale zastihlo ji rozhodnutí amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který v napjaté mezinárodní situaci zakázal odplutí jakékoli lodi britské, francouzské nebo německé. „Chceme mít jistotu, že žádná loď neveze na palubě náklad zbraní,“ vysvětlil prezident nařízení s odvoláním na případ Lusitania z doby I. světové války. A protože Francie vyhlásila 3. září 1939 válku Německu, setrvávala Normandie u přístaviště 88 nadále, protože USA nechtěly zpochybnit svou neutralitu. Na lodi zůstal zbytek posádky, který jednou za měsíc protočil stroje, jinak čekal na vývoj situace.

OBAVY Z DIVERZE

Když Francie kapitulovala, Američané propustili zbývající Francouze a loď obsadila Pobřežní stráž – oficiálním důvodem bylo předejít možné sabotáži. Stalo se tak 15. května 1941 a záhy začaly nejen odborné kruhy spekulovat, že Normandie bude přestavěna na transportní loď. Díky svým obřím rozměrům mohla převážet celou pěší divizi se základním zbrojním vybavením! Tyto odhady dostaly reálnou podobu po japonském útoku na Pearl Harbor. USA se staly součástí II. světové války a den nato zabralo Normandii válečné námořnictvo. Interiér francouzské královny moří se začal měnit, aby loď mohla pojmout zamýšlených 14 000 vojáků. Vzhledem k převzetí americkým námořnictvem se nyní jmenovala Lafayette, ale všichni ji nadále titulovali Normandie.

Je zřejmé, že se kolem lodi motali sympatizanti fašistického Německa, dokonce se tvrdilo, že špióni jsou přímo v pracovních četách na palubě. Dokázaná je korespondence německého agenta Fredericka Kurta Ludwiga, který odeslal zprávu o místě, kde Normandie kotví. Ovšem na palubu se mohl dostat kdokoliv, protože neexistovala důkladnější kontrola.

RYCHLÝ ZÁVĚR – ZATAJENÍ SKUTEČNOSTÍ?

Když se velice rychle nějaká katastrofa uzavře, vždy to vzbudí podezření. Inženýr Jurkevič poskytl odpovědi na některé otazníky, což vyšetřovací komisi postačilo k závěru, že šlo o shodu náhod a sabotáž je vyloučena. Jenže záhy se ukázalo, že vůbec nikdo netuší, kdo odpojil protipožární systém, na loď nebyl zaveden povinný poplachový systém z pobřeží, když začalo hořet, nebyly po ruce základní prostředky k likvidaci požáru (podle svědků se pracovníci pokoušeli rodící se oheň zašlapávat nebo utlouci oděvy). Tajná služba navíc musela po čase přiznat, že pouhý týden před katastrofou se podařilo na Normandii zažehnat čtyři menší ohniska požárů, ale nikdo neudělal nic ke zvýšení ostrahy.

Doslova bombou bylo v roce 1975 prohlášení britského tisku, že za požárem lodi stojí – mafie. Nikoli však kvůli zisku nebo vyřizování účtů, mělo jít o „ušlechtilejší“ cíl. Zapálení Normandie mělo ukázat americkým úřadům, jak jsou lodě zranitelné v amerických přístavech zranitelné, špatně hlídané a pozornost armády je velice nedbalá. Za celou akcí měl stát slavný Charles Salvatore „Lucky“ Luciano (1897?-1962), o jehož kontaktech s americkou vládou se dobře vědělo – byl to on, kdo během války kontroloval doky v New Yorku, přestože v té době seděl ve vězení za prokázané kuplířství. Jeho prostředníkem byl Frank Costello.

Zdroj: youtube.com

AGÓNIE A SMUTNÝ KONEC

Normandie měla být z vod Hudsonu vyzdvižena, ale záhy se ukázalo, že to je nelehká operace. Nejdřív byly odřezány její pyšné tři komíny, podpalubí bylo zbaveno bahna, otevřená okna a díry v trupu museli potápěči zazáplatovat. Poté došlo k narovnání lodi, které bylo ukončeno 15. září 1942. Zjistilo se však, že vnitřek lodi je v daleko horším stavu, než se čekalo, agresivní vodě neodolalo strojní zařízení a přestavba Normandie na transportní nebo letadlovou loď se tedy jevila jako zdlouhavá a krajně nerentabilní. Loď tak byla v lednu 1944 odvlečena do Brooklynu, kde její torzo pomalu upadalo v zapomnění.

Po válce chtěli Američané prodat trup zpět Francouzům za nějakých 285 000 dolarů. Částka byla stanovena výpočtem 285 dní před internací x 1 000 $ za každý den. Francouzi to odmítli a zažalovali USA o náhradu škody, ke kterému došlo kvůli zadržení Normandie v přístavu. Následovalo několik neúspěšných pokusů o prodej, takže nakonec ji získala jako šrot společnost Lipsett Corporation Inc. za 161 680 dolarů (přitom její pořizovací hodnota se odhadovala na 60 milionů). Trup byl odtažen do Newarku, kde byl od srpna 1946 rozebírán. Definitivně přestala Normandie existovat 31. prosince 1948.