Obří kabely spojující svět? Na dnech oceánů leží tajemství úspěchu lidstva, o kterém skoro nikdo neví

Lidé dokázali během posledních několika desítek let vybudovat stavby a vynálezy, které berou dech. Města zdobí vysoké mrakodrapy, nad hlavou létají vesmírné stanice a pod zemí se skrývá například urychlovač částic. Jeden z největších a pro život nejpraktičtějších vynálezů se ale nachází na dnech oceánů, a skoro nikdo o něm neví.

Řeč je o ohromné spleti obřích kabelů, které propojují jednotlivé kontinenty. Právě tyto kabely, dlouhé stovky tisíc kilometrů a vážící stovky tun, pokrývají velkou část oceánů a moří. Jejich historie se datuje do 19. století, kdy zajišťovaly telegrafní a posléze telefonické spojení se světem. V 80. letech 20. století se ale začaly pod hladinu umisťovat kabely optické, které dnes zajišťují převážně internetové spojení.

Kolik přesně jich je a jak jsou skutečně dlouhé není známo. Poslední čísla ukazují, že se o komunikaci napříč kontinenty stará přes 300 kabelů a nejdelší z nich měří necelých 40 tisíc kilometrů. Dohromady ale zřejmě dosahují délky několika stovek tisíc kilometrů, přičemž jeden kilometr váží zhruba 1,5 tuny.

Kabely kladou na dno speciálně upravené lodě, které je pokládají až do hloubky osmi tisíc metrů. Zde kabely leží pod přítlakem masy vody prakticky nehnutě, zajišťují se pouze u pobřeží. To je ostatně důvod, proč je jejich pokládka tak drahá. Kabel se nesmí připlést do cesty lodím a neměli by jej najít turisté, proto je jeho napojení na pevninu nákladné a pracné. Pro představu, kabel propojující Asii se Severní Amerikou přišel na zhruba šest miliard korun.

Montáž a pokládku kabelů platí kde kdo. Existují společnosti, které se živý výhradně pokládáním kabelů, některé si nechávají vybudovat poskytovatelé připojení k internetu, jiné samy státy. Tak či tak jde ale o mnohem levnější řešení, než například výstavba silnic a dálnic o stejné délce. O kabely se totiž prakticky není potřeba nijak starat.

K poškození vnějšími vlivy dochází minimálně, přesto se občas stane, že například zemětřesení nějaký kabel poškodí. Časté je také poškození lidmi, například kotvou rybářské lodi apod. Nejde ale o nic, co by se nedalo spravit, a většina lidí přerušení kabelu nijak nezaznamená. Kontinenty jsou většinou propojeny více kabely a jejich datová propustnost není ani zdaleka vyčerpaná.

Existují ale místa, kam vede pouze jeden kabel. V tomto případě je přerušení závažnější, protože takové místo je na několik dní až týdnů prakticky odříznuto od světa. Musí se spokojit se satelitním spojením, které ale není tak rychlé ani spolehlivé. Následně na místo poruchy přijede loď, kabel nebo jeho část z vody vyzvedne, opraví a položí zpět.

Samotná pokládka je poměrně složitý proces, protože je potřeba vybrat místo, kudy kabely povedou, poté je spojovat přímo na lodi a pokládat na dno. Za 24 hodin lze teoreticky položit až 100 kilometrů kabelu, většinou se ale během jednoho dne položí zhruba 30 kilometrů. Mezi Spojenými státy a severní Afrikou je přitom Atlantik široký necelých 5000 kilometrů.

Existuje několik map, které kabely položené na dně moří a oceánů monitorují. Většina z nich se ale neaktualizuje, protože k pokládce zase tak často nedochází. Kabely jsou propojeny všechny kontinenty světa až na Antarktidu a jejich kapacita není ani zdaleka využita. Častější jsou proto opravy už položených kabelů, než tvorba nových spojení.

Jakmile ale jejich kapacitu lidé zaplní, nebude problém síť rozšířit a datovou propustnost zvětšit. Většinou zavčas a v tichosti, tak, aby lidé nadále nevěděli, že za spojení s celým světem vděčí několika týmům techniků a námořníků, jejichž úkolem je budovat podvodní pavučinu komunikačních kanálů.