Děsivá katastrofa v Kujbyševě? Sázka pilotů stála sedm desítek životů

Před více než třiceti lety se mnohá města v dnes už neexistujícím Sovětském svazu jmenovala jinak, proto jim ponechme pro lepší spád tehdejší názvy. Letadlo Tu-134A, dvoumotorový letoun poháněný agregáty Solovjev D-30-II s imatrikulací CCCP-65766 letěl 20. srpna 1986 na lince Sverdlovsk (dnešní Jekatěrinburg) do hlavního města Čečenské autonomní sovětské socialistické republiky Grozného. Na cestě ho čekalo mezipřistání v Kujbyševě (dnes Samara), kam měl dorazit krátce před 17. hodinou. Na palubě bylo 87 pasažérů, o něž se staraly tři letušky, v kabině pilotů byli vedle kapitána a prvního důstojníka ještě navigátor a letecký inženýr. Bylo téměř jasno, vanul jen slabý vítr, takže podmínky pro let byly ideální.

Smrtelné salto

Letoun se přiblížil ke kujbyševskému letišti Kurumoč a nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. V16:40 navázal kapitán stroje Aleksandr Vasilijevič Kljujev kontakt s letištní kontrolou, komunikace probíhala bez problémů, posádka nehlásila žádné potíže. Už při sestupu na ranvej ale bylo zřejmé, že letadlo klesá pod mnohem strmějším úhlem. Pak se začaly odehrávat scény jak při natáčení katastrofického filmu. „Túčko“ prudce dosedlo na betonovou přistávací dráhu, okamžitě se mu zlomily všechny tři podvozky, po odrazu do vzduchu znovu dopadlo na zem, neovladatelný trup se řítil po povrchu ranveje a zhruba po 300 metrech se stočil doprava na travnatý pás, kde se převrátil. Přitom se utrhlo pravé křídlo, levé se zlomilo v polovině, v trupu se asi dva metry za kokpitem utvořila trhlina.

Ač to zní neuvěřitelně, vzápětí se začali z vraku dobývat první přeživší cestující. Bohužel jejich snaha si zachránit život dopadla katastrofálně. Ze zdemolovaných palivových nádrží unikaly pohonné hmoty a vrak záhy začal hořet. Jeden z cestujících v samotném ocase letounu, mající zkušenosti s technickým vybavením, otevřel nouzové dveře a dokázal s několika dalšími lidmi z vraku uniknout, ale protože v přední části byla zmíněná trhlina, způsobil tím „komínový“ efekt. Většina cestujících byla uvězněna v sedačkách a viseli hlavou dolů, protože letadlo skončilo na střeše.

Shořelo všechno

Na místo nehody dorazili jako první letištní požární sbor a záchranáři. Podařilo se jim odvést do bezpečí ty cestující, kteří se dostali z trupu. Policista Sergej Čurilov měl službu v nedaleké obci Běreza a na vyzvání dorazil na letiště – popsal, jak jeden z členů posádky se opakovaně vracel do vraku a tahal odtud cestující. Později se zjistilo, že to byl druhý pilot Gennadij Aleksejevič Žirnov. Po nějaké době se i on zhroutil a než omdlel, stačil sdělit zdravotníkům, že má potíže s dýcháním. Na nosítkách v deliriu vykřikoval, že musí zachránit další cestující.

Oheň živený materiály uvnitř letadla produkoval zplodiny, takže většina cestujících se udusila dříve, než mohla podniknout jakýkoli pokus vyprostit se z pásů. Hrůzný osud čekal tři letušky, které zůstaly v personální kabině. Přímo pod ní byl zásobník čistého kyslíku, určeného pro nouzové případy. Po nárazu došlo ke zničení tlakové pojistky a kyslík se vevalil přímo do kabiny. Z nešťastných žen zůstaly pouze úlomky jedné holení kosti a lebky…

Laboratorní technik Valerij Frygin vylíčil hrůznou zkušenost po průniku do trupu letadla. Cestující v převráceném letadle viseli hlavou dolů a postupně, jak se roztavily bezpečností pásy, padali ze sedadel na dolů na původní strop. „Všude byl cítit pach spáleného masa a kůže, někteří záchranáři situaci nezvládli, uvnitř byl pohyb možný jen s plynovou maskou,“ vydal Frygin otřesné svědectví později.

Kdo to zavinil?

Protože se podařilo najít a zabezpečit černé skříňky, komise mohla záhy dojít ke strašnému zjištění: cestující poslal na smrt zkušený kapitán Kljujev. Společně s prvním důstojníkem Žirnovem létali na Kurumoč tak často, že se zrodila bizarní sázka, zda by pilot byl schopen přistát „poslepu“, jen s využitím palubních přístrojů a pokynů z věže. Všeobecně se uvádí, že sázku navrhl Kljujev, ale existují i prameny, které za původce označují Žirnova (podle některých jde ale pouze o snahu shodit vinu na nebožtíka). Každopádně na zapisovači komunikace v kabině jsou dohady zachyceny a je jisté, že se ani navigátor Mochoňko, ani palubní inženýr Chazmatov tomuto činu nepokusili zabránit. Je též otázkou, nakolik zakryl Kljujev okna pilotní kabiny, jisté však je, že si byl natolik jist svou věcí, že vypnul i varovný systém upozorňující na nebezpečnou blízkost země a ignoroval příkazy z letištní kontroly. Žirnov si nejspíš po nehodě uvědomil podíl své viny a pokoušel se zachraňovat cestující, ale jak už bylo řečeno, padl do bezvědomí a po třech dnech zemřel v kujbyševské nemocnici na selhání srdce.

Rozhořčená veřejnost

První zpráva, kterou poslal předseda regionálního výkonného výboru A. V. Pogodin náměstkovi předsedy rady lidových komisařů SSSR Nikolaji Ryžkinovi hovořila o nehodě při nouzovém přistání: hovořilo se v ní o 53 obětech z řad pasažérů a pěti členech posádky. Zahrnuje i 11 zemřelých v nemocnici.

Přestože k identifikaci mrtvých, kteří byli převezeni do letištní haly, z níž byla vytvořena provizorní márnice, byli sezváni jen nejbližší příbuzní, mezi nimi i slavný tanečník Machmut Alisultanovič Esambajev, zakrátko začaly chodit na adresu nejvyšších stranických orgánů dopisy, které žádaly přísné potrestání hasičů a záchranářů. Pěrestrojka teprve nastupovala a lidé se domnívali, že cestující zahynuli kvůli pomalému zásahu odpovědných složek. Komise nařídila 18 rekonstrukcí a prokázala, že jak hasiči tak záchranáři dokonce předčili stanovené limity – bohužel oheň byl natolik agresivní, že prakticky nebylo v lidských silách udělat něco víc.

V jednu chvíli byla obviňována operativní telefonistka Tatjana Suslova, která předala telefonicky zprávu kujbyševským hasičům a záchranářům (na místě nehody byl jako první letištní hasičský a záchranářský personál) až po pěti minutách a nepoužila dostupné vysílačky. Nakonec jí byla vyslovena pouze přísná důtka, protože se prokázalo, že by nebylo nic platné i kdyby se dovolala okamžitě.

Valerij Frygin pořídil z nehody snímky a předpokládal, že pomohou vyšetřování. Když však na místo přijeli zástupci KGB a zaslechl poznámky, kdo je a jak může fotografovat, přetočil již neexponovaný film a potají ho předal kolegovi od hasičů s tím, že ho později převezme, nikomu jinému o něm neměl říkat ani ho vydat. Pak založil nový film a udělal pár snímků, když ho příslušníci KGB vyzvali, aby přestal, protože tu mají své lidi – Frygin musel film nechat osvítit. Fotografie z prvního filmu mohl zveřejnit až po deseti letech.

Zachráněné děti

Nehodu přežilo v první fázi 28 lidí, z toho bylo čtrnáct dětí. Jediný nedospělý pasažér, Arslan Paršojev z Grozného, zahynul shodou zvláštních okolností – už byl mimo letadlo v bezpečí, ale vrátil se zpátky, aby pomohl příbuznému (cestoval s otcem). Právě na něj spadli po přepálení pásů dva hřmotní muži a způsobili mu těžká zranění, kterým podlehl. V nemocnicích poté na následky otravy jedovatými látkami zemřelo 11 lidí, takže nehodu přežilo pouze 17 osob.

Zvláštní osud měl jistý recidivista, jenž na Urale spáchal těžký zločin. Jeho strážní byli usmrceni, on vyvázl bez sebemenšího škrábnutí. Podařilo se mu opustit letadlo a téměř 20 minut stál s pouty na rukou pár desítek metrů od něj, aby se poté dobrovolně přihlásil zástupcům policie. Přitom v nastálém zmatku mohl klidně zkusit utéci.

Aleksandr Kljujev stanul před soudem a v konfrontaci se záznamem z černých skříněk doznal, že se rozhodl o „slepé“ přistání. U soudu však začal výpověď měnit a dokonce tvrdil, že během přistání došlo k úniku paliva a vysazení pravého motoru. Soud ale tyto nové argumenty nepřijal, protože neměly technický podklad. Kljujev byl podle článku 1, odstavce 85 trestního zákona RSFSR (porušení bezpečnostních pravidel a provozu dopravy) odsouzen k maximálnímu trestu v daném paragrafu: dostal 15 let. Odvolal se k Nejvyššímu soudu SSSR a ten mu snížil trest na 6 let.