Zemětřesení, hurikán, povodně. Co se děje po katastrofě a kdo po ní uklízí?

Loňský rok byl na pohromy bohatý, píše BBC. Hurikány Harvey, Irma a Maria zpustošily Karibik a jižní část USA. Zabily desítky lidí a zůstalo po nich mnoho měst v troskách. V polovině září zasáhlo zemětřesení o síle 7,1 Richterovy stupnice střední Mexiko. V Mexico City se zhroutilo několik desítek budov a pod troskami zůstali uvěznění lidé.

Válka na Blízkém východě zpustošila desítky měst včetně milionového Mosulu, kde zůstaly z mnohých městských čtvrtí jen hromady trosek plných mrtvol a munice. Stejný osud měl například Homs nebo Racca.

Nejnovější analýza provedená nejmodernějšími metodami ve starověkém městě Aleppo, za pomoci satelitu OSN UNOSAT, ukazuje, na více než 7 000 zdemolovaných oblastí. Ve Starém městě bylo zničeno 1000 budov. Jsou zde miliony a miliony tun odpadu a suti.  Někteří svědci popisují hromady trosek. Co se s nimi stane?

Odvoz na skládku není řešení. Uprostřed chaosu, mezi hromadami trosek, které bývaly jejich domovy a ve kterých jsou stále těla jejich blízkých, mají lidé tendenci začít trosky přehrabávat a přemisťovat. Je rozdíl mezí tím, co dělají lidé v šoku a uprostřed devastace, a co by se správně mělo dělat, upozorňují Martin Bjerregaard, ředitel Disaster Waste Recovery, organizace pro odvoz a likvidaci trosek, a Aiden Short, ředitel platformy Urban Resilience Platform, která pomáhá při organizování odklízecích prací po katastrofách, válkách nebo jiných ničivých událostech.

„Prostě nemůžete vzít všechny trosky,“ varuje Bjerregaard, „a hodit je do obrovské díry.“ To se však přesně často děje. Po hurikánu Katrina v roce 2005, nechaly úřady vyhloubit velké jámy, a do nich nasypaly 30 milionů kubíků netříděného odpadu. Vzhledem k tomu, že odpad obsahoval i mnoho toxických látek, došlo ke kontaminaci půdy a podzemních vod. Ekologické škody mohou být nedozírné.

Bjerregaard však naprosto chápe, proč se tak děje v chudých tropických zemích. Je potřeba co nejdříve se zbavit odpadu, který by mohl způsobit epidemie a další potíže. Při odklízení trosek by mělo docházet k jejich roztřídění. Toxicky odpad, elektronika, stromy, mrtvá těla nebo vraky aut by měly být recyklovány nebo likvidovány odborně. U suti, neobsahující nebezpečné materiály jako azbest, lze uvažovat o uložení pod zem. Ve válečných zónách je celá práce ještě nebezpečnější. V troskách jsou totiž často miny a pasti.   

A jak takové organizování odklízecích prací vypadá? V první řadě je na místo vyslán tým průzkumníků, kteří posoudí, jaká technika bude pro práci v oblasti vhodná. Vyslání nejtěžší techniky stojí mnoho peněz, a proto se musí každý krok zvažovat. Do 72 hodin od katastrofy je dle příručky OSN je potřeba vyklidit hlavní silnice a zajistit trosky, kde mohou být nebezpečné materiály. To mohou být nejen továrny nebo sklady munice, ale třeba i nemocnice, kde jsou poškozené rentgeny. Po rychlých záchranných pracích, ve kterých jde především o lidské životy, nastupují specialisté na odklízecí práce.

Plánovači a odborníci typu Bjerregaarda a Shorta nastupují do akce často až po dvou týdnech. To už mají situaci plně zmapovanou. Připraví plány, rozpočet, techniku a pracovníky, které budou při odklízení potřebovat a časový odhad. V případě Alleppa to je odklízení přibližně 15 milionů tun trosek, které bude stát 253 milionů dolarů. Bude na něm zaměstnáno po 12,5 roku 2600 lidí. Samozřejmě pokud vše bude probíhat bez problému. Počítá se, že zhruba 60% materiálu bude moci být využito znovu. Zdivo může být použito na silnice, padla stromy rozřezány na plaňky.

Přesto záleží především na síle komunity.  Uvádějí se dva protikladné příklady. Haiti, se i přes mohutnou pomoc po zemětřesení v roce 2010, stále nevzpamatovala a je stále závislá na zahraniční pomoci. Na vině je především neschopnost vlády a nesoudržnost obyvatelstva. Opakem je Ekvádor, který v roce zasáhlo zemětřesení o síle 7,5 Rychterovy stupnice. Například ve městě Las Gilces bylo zničeno nebo těžce poškozeno 75% budov. Místní, ve spolupráci s odborníky, tvrdě pracovali. Dnes jsou následky po zemětřesení ve městě minimální. Je třeba, popřát odborníkům do budoucna, co nejméně práce, a pokud již, tak pouze lidi, jako jsou obyvatel Los Gilces.