Pět nejhorších stíhaček světa? Ve smutném žebříčku nechybí ani Česko

Royal B.E.2 (3500)

B.E.2 poprvé vzlétl v roce 1912. Pomalý neohrabaný stroj, který šlo jen velmi těžko ovládat, bylo z něho špatně vidět a při přistání se rád propadal. V roce 1914 však pro Brity supermoderní stroj. Když se na začátku roku 1915 na nebi objevil německý Fokker Eindecker znamenalo to B.E.2 a jejich posádky naprostá jatka. Jeden pilot prohlásil, že letět s ním nad frontou se rovná sebevraždě. Přesto britským letcům byly dodávány dál a nad západní frontou se objevovaly ještě v roce 1917. Poté byly stroje staženy k výcviku. Bylo vyrobeno 3500 strojů a létali na nich letci z Austrálie, JAR, Norska, Estonska nebo Řecka.

Brewster Buffalo

Přestože letadlo vzniklo v době, kdy vznikaly legendy jako Messerschmitt Bf-109 nebo Mitsubishi A6M Zero, dá se říci, že bylo jejich naprostým opakem. Dobře pancéřovaný letoun se silnou výzbrojí měl velmi slabý motor. Pokud byl letoun plně vyzbrojen, měl problémy se odlepit od ranveje. Na rychlý manévrovací boj nemohlo být ani pomyšlení. V bojích zimní války mezi Finskem a Sovětským svazem, nezkušení sovětští piloti neměli proti skvělým Finům šanci. Karta se obrátila na pacifické frontě. Buffala ve službách Britů na japonské letectvo naprosto nestačily a Japonci je doslova smetli z nebe. I přes již před válkou známé vady se Buffalo dočkalo 506 vyrobených kusů a Finové poslední vyřadili až v roce 1948.

LaGG-3 (Lavočkin-Gorbunov-Gudkov – 3)

Stroj vzlétl v roce 1939 a měl skvělé parametry. To však již neplatilo o válečné výrobě, kdy šla kvalita letounu značně dolů, a i konstrukce se neukázala jako nejvhodnější. LaGG-3 byl totiž vyroben z překližky ze sibiřské břízy, která měla nahradit nedostatkový hliník. Z hbitého rychlého prototypu se během válečné produkce stal pomalý, těžký nevýkonný letoun, který se stal pro německé stíhače, i díky neodolné dřevěné konstrukci, snadnou kořistí. Od sovětských letců si vysloužil přezdívku „lakirovannyj garantirovannyj grob“ tedy lakovaná zaručená rakev. Přesto jej bylo během 2. světové války vyrobeno neuvěřitelných 66. sérií tedy 6528 kusů a ve výzbroji se dočkal konce války.

Lockheed F-104 Starfighter

„Člověkem řízená raketa“, jak se F-104 přezdívalo, dosahovala rychlosti 2330 kilometrů v hodině. Bylo to krásné letadlo. Tak v čem byl problém? Při její konstrukci se dbalo jen na výkony a ne na bezpečnost a některé vady, kterými letadlo trpělo, byly do očí bijící. Sedadlo pilota se místo nahoru skrze skleněný překryt kabiny odpalovalo dolů. Nebylo tedy možno se katapultovat v malých výškách. Nebojové ztráty byly neuvěřitelné. Kanada jich ztratila během leteckých nehod plných 50% z 238 strojů, které měla ve službě. V Německu za podobných okolností Luftwaffe přišla o 30% z 916 jí dodaných F-104. Proto se stroji dostalo přezdívek typu Widowmaker (výrobce vdov), Hliníková smrt nebo Hřebík do země. Přesto bylo vyrobeno 2578 kusů Starfighteru a sloužily v 15 letectvech světa. Stroj byl dokonce jednu dobu páteří letectva NATO.

Mig-23

MiG-23 byl sovětský proudový stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel, a měl se stát odpovědí na americkou stíhačku F-4 a bombardér F-111. Měl to být supermoderní stroj a jako jedno z prvních letadel měl mít schopnost vést boj na hranici viditelnosti. Stroj byl však evidentně nad možnosti tehdejšího sovětského průmyslu. Nekvalitně vyrobený stroj trpěl často poruchami a legendárně problémový byl například motor, který potřeboval častou údržbu. Během bojů na v Blízkém a Středním východě stroje naprosto pohořely. Stroj sloužil s přezdívkou „Bedna“(podle typu Mig-23 BN) v letech 1978 až 1998 i v československém a potom jen českém letectvu. I přes jeho nesporné nekvality se jej vyrobilo přes 5000 kusů.