Děsivé tajemství ukryté pod hladinou moře? Podivné události na ponorce Surcouf

Po 1. světové válce se velmoci snažily omezit zbrojení. Výsledkem těchto snah byla Washingtonská námořní smlouva. Ta omezovala velikosti námořnictev, počty a velikost bitevních lodí a křižníků a především velikost a ráži jejich výzbroje. Tvůrci této smlouvy se z Velké války vůbec nepoučili a neomezili menší lodě a především ponorky.

V čele ponorkového zbrojení stála překvapivě Francie, které do roku 1939 postavila celkem 79 ponorek. V hlavách francouzských admirálů se začal rodit nápad, jak obejít Washingtonskou smlouvu. Spojením ponorky a velkých děl měla Francie získat silnou zbraň, která by neporušovala žádné mezinárodní smlouvy.

Podmořský křižník, jak byl nový typ pojmenován, měl nahradit hladinové křižníky. Loď měla být schopná průzkumu a měla dodávat flotile zprávy o pohybu nepřítele, měla být schopna přepadat nepřátelské konvoje a zajistit spojení s francouzskými koloniemi. Pojmenována byla po legendárním korzárovi z dob napoleonských válek Robertu Surcoufovi. Stavba začala v roce 1927.

Ponorka o délce 110 metrů a šířce 9 metrů byla vyzbrojena 8 torpédomety ráže 500 milimetrů a čtyřmi torpédomety ráže 400. Hlavní výzbroj však tvořily dvě vodotěsně upravená děla ráže 203 milimetrů s maximálním dostřelem 26 kilometrů (neupravená děla mohla vést palbu na 42 kilometrů). Aby mohla ponorka plnit průzkumné úkoly, měla na palubě i hangár s letadlem Besson MB.411. K výbavě ponorky patřil i velký motorový člun. K dispozici byl i velký nákladový prostor, který se v případě nouze mohl změnit v ubikace pro 40 lidí.

Surcouf měla dosah 18 500 kilometrů a mohla tedy bez problémů dosáhnout jakoukoliv francouzskou kolonii. Ponořená mohla plout maximálně 70 námořních mil (130 kilometrů). Maximální rychlost vynořené ponorky bylo 18, 4 uzlů (34 kilometrů v hodině), po ponoření klesla na 10 uzlů (19 kilometrů v hodině). Maximální hloubka ponoru byla 80 metrů, přičemž bylo vypočítáno, že bez promáčklin na trupu by se mohla ponorka dostat až do 110 metrů. Posádku tvořilo 126 mužů. Zásoby měla loď na 90 denní plavbu. Loď byla dokončena v roce 1929 a stála 84 milionů franku, což bylo téměř dvakrát tolik, než byl původní rozpočet.

Brzy se ukázaly technické limity a nedomyšlenost konstrukce. Největší problémy byly s děly.  V první řadě obrovská děla netěsnila a do ponorky zatékalo. Ponorka byla příliš nízko u hladiny a tak dostřel děl klesl na 16 kilometrů. Děla nebyla také v otočné věži, a mohlo se s nimi pohybovat pouze o 8 stupňů na obě strany. Znamenalo to, že ponorka se musela pohybovat přesně směrem proti cíli. Pokud se ponorka ve vlnách kolébala ze strany na stranu, mohla střílet jen ve chvíli, kdy byla vodorovně.

Děla nebyla vybavena noční optikou a nemohla v noci střílet. Zásoby munice byly u děl pouze 14 kusů. Poté se musela pracně k dělům vytáhnout další munice ze zásob v trupu. Než mohla ponorka po vynoření střílet, zabrala příprava 3 minuty 30 sekund.

Ani plavební schopnosti nebyly valné. Ponorka byla příliš úzká a při plavbě na rozbouřeném moři nebyla právě stabilní. Při plavbě pod hladinou se špatně ovládala. Ponor do 12 metrů, kde měla být podle tehdejších představ v bezpečí před leteckým útokem, trval Surcoufovi plné 2 minuty. Navíc se při zkouškách ukázalo, že loď má vadné baterie a elektromotory. Musela tedy projít nákladnou rekonstrukcí.  Do služby byla přijata teprve v roce 1934.

Brzy se ukázalo, že „pýcha Francie“ je sice impozantní, ale to je asi tak vše. Ponorka nedosahovala parametrů soudobých strojů a francouzská vláda ji spíše využívala k propagandistickým cestám.   V letech 1934 a 1935 navštíví Francouzskou Guineu, Francouzskou západní Indii a Španělsko. Další dva další roky však strávila v docích kvůli úpravám. Vedle prodloužení periskopů bylo do kýlu přidáno 8 tun štěrku, aby se zlepšily plavební schopnosti ponorky na hladině. Válka loď zastihne v Dakaru. Má zajišťovat doprovod konvoji na Jamajku. Po poruše baterií se však Surcouf sotva vlekla a musela odplout k opravám do Brestu.

Když se k městu dostanou Němci, kapitán Martin se i s poškozenou lodí rozhodl odplout do Velké Británie, kam se dostane 5. června 1940. Po pádu Francie Sourcuf kotvil v Portsmouthu. Dne 4. července Britové spustili operaci Catapult, která měla zneškodnit nebo zajistit francouzské válečné lodě, tak, aby nepadli do rukou Němcům.

Nejznámější součástí této operace byl útok na Mers-el-Kébir, kde kotvilo jádro francouzské válečné floty, ale operace proběhla i na mnoha jiných místech, včetně Britských ostrovů. Jejím cílem byl i Surcouf. Při přestřelce zahynul jeden Francouz a čtyři Britové. Po této hořké zkušenosti se většina mužů posádky rozhodla nepřijmout nabídku Hnutí Svobodných Francouzů Charlese de Gaulla a raději se nechá repatriovat do okupované Francie. Z původní posádky zůstalo jen 13 mužů.

Britové nebyli z nového přírůstku do svého námořnictva nadšeni. Ponorka byla zastaralá, měla obrovské technické problémy a neměli pro ni žádné náhradní díly.   Charles de Gaulle však nesouhlasil. I přes tyto potíže byl stále Surcouf největší ponorkou světa a Svobodní Francouzi potřebovali nějaký symbol. Ponorka se tedy vrátila do služby. Měla hlídat konvoje z Ameriky.

Brzy se však ukázalo, že na to prostě nestačí a velitelé konvojů považovali její zařazení pod jejich velení jako trest a zátěž. V prosinci 1941 se zúčastnila obsazení ostrůvků Saint Pierre a Miquelon, které ovládali Vichisté. Do února 1942 pak prošla ponorka v americkém Portsmouthu  opravou. Poté se měla přesunout do Pacifiku a posílit obranu souostroví Tahiti.

V noci z 18 na 19. února 1942 nedaleko Panamského průplavu se Surcouf odmlčel a již nikdy nikdo o něm neslyšel. Teprve v roce 1945 vyšlo najevo, že se ponorka srazila s americkou nákladní lodí Thomson Lyke. Sourcuf podle vyšetřovací zprávy z roku 1942 na hladině dobíjel baterie.  Protože byla válka a v oblasti měly operovat německé ponorky, obě lodi měly v době srážky vypnutá poziční světla. Tato verze však byla později některými francouzskými experty odmítnuta. Podle zprávy posádky Thomson Lyne byla ponorka, do které najeli daleko menší než Surcouf a po nárazu pokračovala v plavbě.

Podle jejich teorie Surcouf potopil hlídkový hydroplán Consolidated PBY Catalina, jehož osádka si francouzskou ponorku spletla s německým U-Bootem . Další tvrdí, že byl Surcouf potopen americkou 6. letkou těžkých bombardéru z Panamy, která toho dne hlásila útok proti velké ponořené ponorce. Spojenci pak vše utajili. Nechtěli dále narušovat vztahy s de Gaullem. Ať již je pravda jakákoliv, s ponorkou zmizelo všech 130 mužů, kteří byli na palubě.

Zmizení Surcoufu se stalo největším ponorkovým neštěstím v dějinách. Smutný rekord, i přes katastrofy americké ponorky USS Thresher v roce 1963 (129 obětí) nebo s potopením ruského Kursku v roce 2000 (118 obětí), si drží Surcouf dodnes. Větší ponorku spustili na oceán v roce 1943 Japonci. S I-400 chtěli, ironií osudu, bombardovat Panamský průplav, který se stal osudným její předchůdkyni. Dohady o skutečném osudu Surcouf stálé přetrvávají.

Pokud pomineme teorie o zmizení lodi za pomoci tajemných sil v Bermudském trojúhelníku, dvě základní teorie nedávají odborníkům spát a vyvolávají spory.  Bývalý kapitán amerického námořnictva Julius Grigore, Jr., aby navždy ukončil spory, nabídl 1 milion dolarů za nalezení vraku nešťastné ponorky. O odměnu se dosud nikdo nepřihlásil.