Habsburkové jdou ke dnu: Torpéda potopila obří dreadnought SMS Szent István

První problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Uherská vláda zadala výrobu jediné velké zalitavské loděnici Ganz and Danubius Company v Rijece. Tam ale rychle zjistili, že na výrobu tak velké lodi nemají dostatek prostoru a museli proto vybudovat zcela novou loděnici. To samozřejmě vedlo ke zpoždění výrobního plánu, a tak se původně plánovaný termín posunul o 17 měsíců. V mezidobí ovšem začala první světová válka a výroba musela být přesunuta z Rijeky do Puly. Stavbu provázely i problémy s licencovanými díly a nekvalitním pancéřováním. Nakonec loď vyplula jen s 2 lodními šrouby namísto plánovaných tří a byla tak podstatně pomalejší než se očekávalo - což se zanedlouho ukázalo pro loď osudným.

Slavnostní spuštění na vodu proběhlo nakonec 17. listopadu 1915, ale ještě skoro měsíc trvalo než loď dostala své jméno. Loď měla poměrně úctyhodnou výzbroj, které dominovaly ohromné děla ráže 305mm. Tento kanón vážil kolem 55 tun a samotný náboj vážil 450 kg. Od sesterských lodí středomořské flotily vyrobených v hlavní loděnici mocnářství v Terstu se István lišil. Odlišoval se hlavně vizuálně, měl totiž stěžeň a své dva komíny propojeny speciálním můstkem na kterém byly umístěn světlomety. Podstatnější byl ale jiný rozdíl - chyběly mu totiž protitorpédové sítě. Schválně hádejte co nakonec Istvána potopilo ke dnu?

Válečných akcí si István moc neužil, protože celá habsburská flotila velkou část války stála nečinně v přístavu. Z části za to mohl neustálý nedostatek uhlí a zčásti fakt, že ani neměli s kým bojovat, protože italská flotila byla daleko za zablokovaným otrantským průlivem. Navíc bylo jaderské moře jedno z těch nejnebezpečnějších, protože bylo plné min a ponorek.

V posledním roce války převzal velení flotily admirál Miklós Horthy a naplánoval prolomení blokády otrantského průlivu pomocí silného svazu menších lidí krytých palbou z nejtěžších bitevníků včetně Istvána a jeho sesterské lodi  SMS Tegetthoff. Ale ani tato akce se neobešla bez komplikaci. Už vyplutí lodí se o hodinu zpozdilo, protože v přístavu nestihli včas stáhnout protitorpédové sítě. Když se potom flotila snažila skluz dohnat, Szent Istvánu se začaly přehřívat ložiska turbíny a tak musely všechny lodě zpomalit na jeho rychlost 12,5 uzlu. Paradoxně právě to, že se havárii podařilo odstranit  způsobilo nakonec zkázu pýchy Zalitavska. Po opravě totiž začaly oba komíny Istvána hustě čadit černým dýmem, protože se loď zbavovala nahromaděných spalin. A právě tento dým přitáhl pozornost italských torpédových člunů, které nakonec loď potopily. Těm se podařilo nepozorovaně přiblížit na vzdálenost 300 metrů a vypálit torpéda na obě sesterské lodi. Zatímco Tegethoff zůstal nezasažen, Szent István zasáhla dvě torpéda.

Szent istván se začal rychle plnit vodou a naklánět na pravobok. Pumpy ale nestíhaly čerpat vodu přitékající do lodi. Postupem času tak voda uhasila i posledním dva kotle, které po zásahu Istvána fungovaly. Po celou dobu se Tegethoff snažil poškozenou sesterskou loď odtáhnout na břeh, ale proces byl komplikován falešnými zprávami o pohybu italský ponorek. Tři hodiny po zásahu byl náklon tak velký, že ohrožoval i Tegethoff, s vlečením se proto přestalo a byla nařízena evakuace. Na ni ale bylo už pozdě, protože loď se začala potápět. Nakonec na ní zahynulo 89 mužů. Szent István tak drží nepříliš lichotivý unikát, jde o jedinou loď třídy dreadnaught, která byla potopena tak malými torpédovými čluny. V současnosti je Szent István největším vrakem na dně Jadranského moře a oblíbenou destinací amatérských potápěčů. A to i přesto, že oficiálně je přístupný pouze s povolením chorvatské vlády, protože je považován za národní kulturní památku.