Tunel mezi Ruskem a USA? Už car Mikuláš II. chtěl spojit Aljašku se Sibiří

V roce 2007 Moskva skutečně zamýšlela výstavbu železničního a potrubního spojení mezi Asií a Severní Amerikou přes Beringovu úžinu. Evropa se tehdy obávala, že výhodnější smlouvy mezi Ruskem a USA povedou k přerušení dodávek ropy a zemního plynu. Je třeba zdůraznit, že tehdy nebyla situace ve světě tak napjatá jako dnes. 

Ruská vláda se inspirovala tunelem spojujícím Francií a Spojené království. Něco podobného chtěla vybudovat pod Beringovým průlivem, který od sebe přirozeně odděluje Sibiř a Aljašku. Díky tomu by se také výrazně zlepšilo spojení mezi starým a novým světem, z čehož by nejvíc těžilo právě Rusko. Jediný kontinent přístupný pouze lodní nebo leteckou dopravou by pak zůstala pouze Austrálie a Oceánie.

Představte si, že byste v Moskvě nasedli do vlaku, který by vás dovezl až do New Yorku. Kdo z vás by nechtěl něco takového zažít? A což teprve kdyby se to v budoucnu prodloužilo až do Jižní Ameriky? Kdo z vás by to nechtěl zažít?! Týdny byste projížděli zamrzlou krajinou Sibiře a zbytek cesty si prohlíželi mexickou pustinu, a pak následně amazonskou džungli a patagonii. 

Kreml tehdy skutečně médiím potvrdil, že na výstavbu nejdelšího tunelu světa, který by měřil 102 km, což je dvojnásobek délky Eurotunelu, vyčlenily ruské firmy 65 mld. USD. Součástí zamýšleného projektu byla kromě železnice a potrubí také kabelová síť z optických vláken. Nový železniční koridor přes kanadskou provincii Britská Kolumbie by nově spojoval hlavní americkou dopravní tepnu s ruskou. 

Alespoň tak byl celý plán prezentován kanadským a americkým představitelům na konferenci "Megaprojekty východního Ruska". Co se týče zmiňovaného prodloužení této velkolepé tratě do Jižní Ameriky, tak ta by byla prozatím pouze hypotetická, zejména kvůli odlišným klimatickým podmínkám a téměř neprostupnému darienskému pralesu mezi Panamou a Kolumbií.

Ale zpět k věci. Kdyby se skutečně podařilo postavit tunel přes Beringovu úžinu, byly by New York, Londýn, Moskva a Ottawa skutečně přístupné suchou nohou, což by výrazně zlepšilo dodávky energií a obchodní vztahy mezi světovými velmocemi.

Někteří stavební experti tvrdili, že Rusko pouze blafuje, a že spojit Aljašku se Sibiří je kvůli špatným klimatickým podmínkám nemožné. Šířily se konspirace, že jediné, oč Kremlu jde, je přimět Evropu k podpisu dlouhodobých kontraktů o dodávkách ropy a zemního plynu. Čili milovníci vlaků, kteří by si rádi vyzkoušeli cestu z Moskvy až do New Yorku, si mohou o takovém zážitku nechat jen zdát.

"Rusko dosud mohlo Evropě vyhrožovat, že když ho nebude mít ráda, pořád má v záloze Čínu. Jenomže ta rychle ekonomicky roste, a tudíž by se v budoucnu mohla obejít i bez něj. Z tohoto důvodu se rozhodlo něco podobného vyzkoušet s Kanadou a USA. Přitom je to ale úplný nesmysl nejen už jenom kvůli vysoké nákladovosti. O technické náročnosti nemluvě!," podotkl Derek Brower z londýnského odborného časopisu Petroleum Economist specializujícím se na energetický průmysl.

Železnice mezi Ruskem a USA měla podporu tehdejšího aljašského guvernéra Waltera Josepha Hickela, který měl také spolupředsedat příslušné konferenci v Moskvě. Nicméně Washingonská železniční správa nebyla vůbec přizvána k hovorům. To samé se stalo nejvyšším kanadským vládním představitelům, kteří byli původně kontaktováni s tímto plánem. 

Myšlenka prodloužit Transsibiřskou magistrálu není zdaleka nejnovější. Přemýšlel o ní poslední ruský car Mikuláš II. v roce 1905 v době války s Japonskem. Jeho dědeček totiž před 38 lety prodal Aljašku USA za 7,2 milionů euro. Nicméně První světová válka, Velká říjnová socialistická revoluce a nástup bolševiků k moci, který doprovázel ekonomický úpadek, toto zcela zazdily.