O čem sní lidé v kómatu? Lékařům se poprvé podařilo komunikovat s lidmi v bezvědomí

Šestadvacetiletý Scott Routley studoval fyziku a před sebou měl slibnou kariéru v robotice. Bohužel právě do jeho strany auta narazilo policejní auto. Policista i Scottova přítelkyně skončili s mírnými zraněními. Scott však takové štěstí neměl a utržil rozsáhlá zranění

Scotta odvezli do nemocnice, kde ho změřili na základě Glasgow stupnice kómatu – nejnižší skóre je 3, kdy člověk neotevře oči, nehýbe se a nevydává zvuky. Při 15, což je nejvyšší možnost, je člověk zcela vzhůru. Scott se rychle dostal na 4. Ačkoliv Scott neměl žádné viditelné zranění, po nárazu auta byl jeho mozek pohmožděn.

Po 12 letech, které Scott strávil ve vegetativním stavu, se o jeho případ začal zajímat neurolog Adrian Owen. Jeho rodina byla celých dvanáct let přesvědčená, že Scott vnímá své okolí, i když lékaři nikdy neviděli žádný projev.

Podle Owena Scott vypadal, jako že je ve vegetativním stavu. Owen si zavolal kolegu, který se Scottovi věnoval dříve, a chtěl se s ním o Scottově stavu poradit. Rozhodli se Scotta vyšetřit pomocí funkční magnetické resonance (fMRI), který pomáhá detekovat mozkovou aktivitu spojenou s myšlenkami a pocity.

Scanner zachytí, která část mozku je více okysličená, což naznačuje aktivitu. To lékařům umožní všimnout si, jestli je člověk při vědomí a mozek funguje normálně, i když se zvenčí zdá ve stavu podobném zombie.

Díky fMRI lékaři zjistili, že 15 až 20 % lidí, o nichž si lidé myslí, že jsou si podobně vědomi své inteligence jako hlávka salátu, je ve skutečnosti naprosto při vědomí, i když neodpovídají na žádné stimuly. Mnoho lidí je opravdu zcela mimo a jejich mozek není schopen myšlenky. Oproti tomu někteří mají zcela jasnou mysl v poškozeném těle. Neurologové dokonce našli způsob, jak s těmito lidmi komunikovat.

Scottovi rodiče Anne a Jim byli přesvědčení, že je Scott při vědomí. „Jeho tvář je expresivní. Mrká. Zvedá palec, když s něčím souhlasí,“ tvrdila podle The Guardian Anne Owenovi, i když diagnóza říkala něco jiného.

Owen ani Bryan ani nikdo jiný nedokázal Scotta přimět, aby zvedl palec. Ani lékaři nikdy nezaznamenali, že byl schopný zvednout palec od té doby, co byl hospitalizován. I přesto se rodina nenechala přesvědčit a stále si tvrdila svou.

Je sice pravděpodobné, že by si něčeho první všimla právě rodina. Nicméně rodina je také často zoufalá po zázraku, že si nějaké projevy zdraví vsugeruje. Věda však potřebuje důkazy. Owen zažil mnoho projevů tohoto sklonu.

Při fMRI vyšetření se Owen vrací k určité rutině. Většinou pacienty žádají, aby si představili, jak hrají tenis. Když si lidé představují, jak pohybují rukama, aktivuje to část mozku, která je za to zodpovědná. Pokud se část aktivuje, znamená to, že jsou pacienti při vědomí a poslouchají rozkazy. Musí se to samozřejmě stát více než jednou, aby to bylo prokazatelné.

Owen si prý dodnes pamatuje explozi aktivity, kterou zaznamenal, když Scotta požádal o to, aby si představil tenis. Owen pak Scotta žádal, aby si představil procházku po svém domě. Pak se zeptal Anne, jestli se může Scotta ptát na to, jestli je v bolestech. „Do toho. Ať vám to Scott řekne,“ odpověděla prý.

Owen pak Scotta požádal, aby si představil, jak hraje tenis, jestli není v bolestech. Protože ho natáčela BBC, místnost byla plná lidí, kteří téměř nedýchali. Všichni čekali na odpověď a děsili se jí. Existovala možnost, že Scott žil 12 let v bolestech.

Naštěstí se na obrazovce objevila aktivita spojená s představováním. Scott odpovídal. A naštěstí jim řekl „Ne, nejsem v bolestech“. Všem se ulevilo. Všem kromě Anne, která byla přesvědčená, že kdyby byl v bolestech, řekl by jí to.

Lékaři se Scottem dlouze komunikovali pomocí fMRI. Scott se vyjadřoval, mluvil skrze přístroj. Řekl lékařům, že ví, kdo je, kde je a jak moc času od jeho nehody uběhlo. A naštěstí znovu potvrdil, že není v bolestech.

Lékaři se ptali na otázky se dvěma cíli. Prvním bylo zlepšení Scottova života – ptali se například, co rád sleduje, aby mu mohli program pustit. Druhým cílem bylo zjistit co nejvíce o jeho situaci. Co si pamatuje, jak se cítí, jak moc si je vědom svého okolí. Scott dodal informace o takzvané šedé zóně, kdy u pacientů nikdo neví, jestli jsou při vědomí či ne.

Mnoho lidí si dlouho myslelo, že lidé v kómatu nevnímají čas, nepamatují si příčiny kómatu a podobně. Scott jim však řekl něco jiného. Čas vnímal a dokonce si uvědomoval, co bylo za rok. Věděl, že je v nemocnici, jak se jmenuje a jak se jmenuje jeho hlavní pečovatel. Nejenže si pamatoval minulost, dokázal si vytvářet nové vzpomínky – to patřilo k dalším obavám.

V roce 2013 Scott zemřel na následky své nehody. To se často stává, i léta po nehodě. Upoutání na lůžku, vystavení virům, bakteriím a plísním, které se objevují v každé nemocnici, ničí imunní systém. Pacient je pak zranitelný vůči problémům, jako je zápal plic.

Owen v článku uvedl, že to pro něj a jeho tým bylo šokující. Strávili se Scottem mnoho času a považovali ho za člena rodiny. Scott byl prvním pacientem v kómatu, se kterým se Owenovi podařilo navázat kontakt. Owen dodnes děkuje Scottovi za to, že mu umožnil spojit se s pacienty.