Věštění o Štědrém dnu? Naši předci se snažili nahlédnout do budoucnosti

Při vánočním věštění naše předky především zajímalo, jaká bude příští rok úroda a zda budou zdraví. Děvčata na vdávání chtěla zase zjistit, jestli budou chystat v novém roce veselku. Večer proto koukala do vyhaslé pece, a pokud z ní vycházela hudba, čekala je napřesrok svatba. Spatřila-li dívka v peci jiskřičku, dům měl zachvátit požár. Když se z pece ozývalo tiché modlení, znamenalo to smrt v rodině.

Na Lounsku jedla vdavekchtivá děvčata o Štědrém večeru slanečka. Dívka ho musela sníst celého a po dojedení nesměla s nikým mluvit, nic jíst ani pít. Ve snu jí pak měl podat sklenici vody mladík, který bude jejím ženichem.

Pokud znáte báseň „Štědrý den“ od Karla Jaromíra Erbena, tak víte, že vodní hladina mohla člověku ukázat jeho budoucnost. Stačilo se o půlnoci vydat k rybníku nebo k jezeru, vysekat díru do ledu a dívat se na vodní hladinu, dokud se neobjeví obraz budoucnosti.

Na Šumavě se věřilo, že o Štědrém večeru se duše mrtvých vrací mezi živé. Zároveň se lidé svých mrtvých příbuzných ptali, jak dlouho budou ještě žít. Při štědrovečerní večeři také zapalovali mnoho svíček a v jejich svitu hledali svůj stín. Pokud stín člověk nenalezl, bylo to zlé znamení – dotyčný se neměl dožít příštích Vánoc.

Štědrý večer byl pro naše předky také časem, kdy o sobě a své nadvládě nad lidským životem dávala vědět smrt. Lidé proto od štědrovečerní večeře až do půlnoci nechodili přes pole. Věřili totiž, že kdo to udělá, ten do roka zemře. Po večeři tradičně hospodář rozkrajoval jablko a rozlouskl ořech. Když bylo jablko uvnitř černé nebo prázdná skořápka, měl muž v příštím roce zemřít. Smrt si pak odváděla i člověka, který vstal během štědrovečerní večeře od stolu. U štědrovečerního stolu musel sedět sudý počet lidí, jinak si měla smrt pro jednoho ze stolovníků přijít. Proto se ustálil zvyk při lichém počtu prostírat další příbor navíc. Lidé věřili, že smrt si počítá příbory, ještě než někdo ke stolu usedne, a když byl tedy jejich počet sudý, nikoho z rodiny si neodvedla.

Na Slovácku se věřilo, že o Štědrém dnu získávají zvířata schopnost hovořit lidskou řečí a prozrazují lidem, co je v příštím roce čeká. Člověk však nesměl mluvit o tom, co mu zvířata prozradila, jinak by zemřel.

Na Moravě vzal hospodář o Štědrém večeru nůž, k jeho čepeli přivázal z jedné strany kousek chleba a z druhé strany kousek vánočky. Nůž pak zabodl do trámu ve stodole, kde ho nechal až do Tří králů. V tento den nůž vytáhl a podle zrezivění čepele zjistil, jaká bude v příštím roce úroda. Pokud nůž zrezivěl po straně, kde byla vánočka, mělo se urodit hodně pšenice. Rez u kousku chleba značila pak dobrou úrodu žita. Nůž beze stop rzi byl zlé znamení  - nemělo se urodit nic.

Úrodu v příštím roce věstil také černý kohout. Po štědrovečerní večeři se v místnosti nachystaly na podlahu malé hromádky hrachu, pšenice nebo žita – zkrátka všeho, co měli lidé v plánu na jaře zasít. Pak se přinesl černý kohout. Ke které hromádce se vydal a začal z ní jíst, toho se mělo urodit dostatek. Z čeho si kohout neuzobl vůbec, to ani nemělo cenu zasívat.

Hospodáři také chtěli vědět, zda hrozí v novém roce sucho, a tedy i neúroda. O štědrém večeru proto vzali sklenici s vodou a dali do ní dvanáct jadérek z jablka. Kolik z nich nekleslo ke dnu, tolik mělo být suchých měsíců.

Pokud byla věštba nadcházející úrody nepříznivá, snažili se ji lidé zvrátit. Schovávali proto třeba štědrovečerní ubrus do jara, neprali ho ani nevyklepávali. Na jaře z něho hospodář zasel obilí. To tak mělo být chráněno před škůdci i nepřízní počasí.