Záhadná porucha mozku? Bizarní stav může ovlivňovat lidskou fantazii a představivost

Výzkumníci se v poslední době pečlivě zabývají afanzazií, která se může týkat až jednoho z každých 50 lidí. Jak ale experti poukazují, že jde jen o hrubý odhad.

Jednou z nejtěžších věcí je určit je, zda je afanzatie vlastně skutečná. Tento problém definitivně rozsekla nedávná studie zveřejněná v magazínu Cortex. Problém při zkoumání problému spočívá v tom, že nemůžete vědět, co můžete nebo nemůžete vidět, a naopak.

Zní to nepochopitelně? V praxi to znamená, že když jsou lidé požádáni, aby si představovali věci a pak popsali, jak je vidí, neexistuje žádná objektivní možnost, jak tyto věci porovnat. Mohli bychom vidět totéž a popisovat to jinak, nebo vidět různé věci a popisovat je stejně.

Vědci proto použili experiment známý jako binokulární rivalita, tedy stav, kdy každé oko vysílá do mozku zcela odlišný obraz.

Účastníci dostali 3D brýle - jedna čočka ukazovala zelený kruh s vodorovnými čarami a druhá červený kruh se svislými čarami. Iluze známá jako binokulární rivalita vyvolává stav, kdy jsou obrazy v obou očích neslučitelné, a to, co vidíme, kolísá mezi jednotlivými snímky - v tomto případě mezi barevnými kruhy. Předtím však byly účastníci požádáni, aby si předem představili jeden z barevných kruhů.

Pokud si skutečně umí ve své mysli představit věci, pak by se barevný kruh, který si měli dle pokynů představovat, měl stát dominantním obrazem, který přes brýle vidí. U těch, kteří si věci představit nedokázali, neměla tato „představa“ žádný vliv na to, co vidí. 

Na základě tohoto pokusu se tedy zdá, že ti, kteří mají afantazii, si skutečně neumí ve své mysli představit žádné věci. Další zřejmou otázkou je, proč tomu tak je, a jestli je možné takovým lidem nějak pomoci.

Nejčastěji přijímané vysvětlení spočívá v tom, že když se snažíme znovu si v naší mysli vybavit vzpomínky, pokoušíme se znovu aktivovat stejné modely činnosti, jako když se vytvářela paměť. Předpokládá se, že tyto neurologické cesty jsou u některých lidí nějakým způsobem narušeny, nebo že mozek jednoduše nemůže tyto cesty znovu aktivovat stejným způsobem.

Pokud budou vědci schopni zjistit, zda tomu tak skutečně je, pak by mohlo být možné vyvinout léčbu, která by lidem pomohla představovat si věci. Na druhé straně by taková léčba mohla být použita také u pacientů s nadměrně stimulovanými vzorci činností, z nichž některé mohou mít vliv na závislosti, a další na formy posttraumatické stresové poruchy.