Pozor na manipulátory. Znáte argumentační fauly? Všiml si jich už Aristoteles

Aristoteles se snažil obsáhnout celé dobové vědění, a tak v jeho úvahách nemohlo chybět dílo o logice (Organon) a rétorice (Poetika). Tyto disciplíny totiž hrály zcela klíčovou roli v životě občana starořeckých městských států, protože jak politika, tak i soudnictví spoléhalo na argumentační a řečnické dovednosti občanů. A vzhledem k vysoké míře účasti jednotlivců na správě státu, prakticky každý potřeboval nějaké řečnické vzdělání.

Jak už to tak bývá, této potřeby Řeků hned zneužila skupina potulných učitelů, tzv. sofistů, kteří slibovali, že dokáží vyhrát jakoukoli debatu. Aristoteles, stejně jako jeho učitel Platón, v sofistech ale viděli úhlavní nepřátele filosofie a vědění vůbec, protože se obávali toho, co se stane, když někdo nemá právo/pravdu a stejně vyhraje diskuzi či soud? A tak Aristoteles formuloval v 6. kapitole Organonu, nazvané Proti sofistům, seznam postupů, které se sice tvářily jako logicky správná argumentace ale pouze zdánlivě. Tady je seznam argumentačních faulů před kterými Aristoteles varoval.

První skupina faulů využívá nedostatečnost jazyka pro vyjádření myšlenek:

Stejnojmennost (Hononymita): využití toho, že některá slova mají více významů, a tak opakované použití slova v různých významech v rámci jednoho argumentu vede k zmatení oponenta. "Petr je nikdo. Nikdo není dokonalý. Petr není dokonalý“

 Víceznačnost: pokud je argument vystavěn na výrazu, který má více významů a není jasně určeno o který význam řečníkovi jde. Například když ve větě zazní „mladí muži a ženy“ není jasné, jestli řečník hovoří o „mladých mužích“ a „mladých ženách“ nebo o „mladých mužích“ a (všech) „ženách“

Spojování: když je v argumentaci spojeno několik nesouvisejících věcí dohromady a na tomto základě je vyvozován obecný závěr: „Auto vytváří menší znečištění než autobus. Doprava autem je tedy menším ohrožením životního prostředí než doprava autobusem.“ Nebo když se slova spojí gramaticky správně, ale logicky špatně, typicky například pro slovo „může“. Příklad: „Sedící může jít.“ Pokud odstraníme slovo „může“ vzniká jiný význam „Sedící jde.“

Rozdělování: Pokud vztahuje obecné závěry týkající se nějakého systému předmětů na všechny jeho části nebo když je rozdělena věta po rozdělení  nabývá úplně jiného významu. Příklad „Pět jsou dvě a tři. Tři je liché číslo. Dvě je sudié číslo, tedy pět je sudé a liché“

Přízvuk: zvýrazněním přízvuku v některých jazycích může měnit význam slova nebo věty. V češtině přízvuk sice nehraje takovou roli jako ve staré řečtině, ale je možné pomocí důrazu na některá slova odvést pozornost od jiných pro argument důležitějších.

Přisouzení individuální vlastnosti obecnému pojmu: kdykoliv se soudí, že nějaká vlastnost předmětu automaticky náleží i podmětu. Příklad „Je-li Petr něco jiného než Sokrates, Sokratés je člověk, takže Petr není člověk.“

Druhá skupina spočívá v špatném použití logických pravidel a častěji než u první jde o úmyslné zkreslení argumentu.

Argumentace kruhem: dochází k ní když je závěr používán k dokázaní svých předpokladů: „Bible je pravdivá, protože je to slovo Boží. Bible je slovo boží, protože je to napsáno v Bibli.“ „Pokud mě podvádíš, budeš často večer v práci. Jsi často večer v práci, takže mě podvádíš.“

Neoprávněné rozšíření významu: Pokud argument přechází od toho, co se míní částečně, v určitém konkrétním případě k k všeobecně platným závěrům. Aristotelův politicky nekorektní příklad: „Ind je celý tmavý, ale přitom je bílý, máme-li na mysli jeho zuby. Ind je tedy bílý a nebílý.“ A moderní příklad „Peníze nosím v kapse, mám bundu s kapsou, takže mám peníze.“

Falešná příčina (zaměnění souslednosti za příčinnosti) pokud argument využívá následnosti dvou jevů a neoprávněně z nich vyvozuje příčinnost. „Každý den vyjde slunce. Každý den někdo zemře, takže slunce zabijí“ nebo „Po dešti je země vlhká. Zem je vlhká, takže pršelo“

Zahlcení otázkami: pokud řečník používá na jednou příliš mnoho námitek nebo otázek, ať už souvisejících s argumentem nebo nikoli a snaží se tak oponenta zmást nebo unavit, a tak donutit k chybě, popřípadě vynechání některé námitky, čehož se poté použije k vyvrácení jeho názoru.

Zamlčení námitky/předpokladu: kdykoli argumentace reaguje z mnoha námitek pouze na jednu, případě přechází mlčením jeden nebo více předpokladů nutných pro platnost argumentu.