Církev prosazovala spíše čistotu duše než čistotu těla. Jaká byla hygiena na středověkých hradech?

Že byla hygiena standardní a oblíbenou součástí osobního i společenského života starověkého Řecka a Říma je notoricky známa věc. Každá vila aristokrata většinou obsahovala soukromé lázně, ostatní členové společnosti pak pravidelně vyhledávali městské lázně, které mimo to sloužily jako shromaždiště, kde se utužovaly vztahy, zjišťovaly informace, popřípadě domlouvaly obchody a jiné smluvní závazky.

Doba středověku již byla obdobím zcela jiným a s pádem Římské říše se vytratila i vysoká společenská úroveň, včetně péče o tělo. Germánská, potažmo Franská a dále na východ Slovanská společnost, stejně jako celkový způsob života, nevyžadovala výraznější hygienu či hygienické návyky. Mluví-li se o období raného středověku, je tedy nízká úroveň hygieny v podstatě dobový fakt, ovšem během vývoje je důležité odlišovat romanizovanou část Evropy a zbylou část kontinentu, tedy východně od Rýna a severně od Dunaje, která se nemohla odkazovat k antické civilizaci a následně z ní čerpat její znalosti a vynálezy.

Církev prosazovala spíše čistotu duše než čistotu těla

Úroveň hygieny v českých zemích zůstávala s počátkem vrcholného středověku, tedy ve 13. století, stále na nízké úrovni. Společností již napevno prostoupila křesťanská víra, její hodnoty a představy. V očích církve byla hygiena, tedy časté koupání a mytí se, nežádoucí, ba trestuhodné. Spíše než čistotu těla, tedy pouhé tělesné schránky, prosazovala vnitřní čistotu, tedy čistotu duše.

Tělesný pach, zpocené tělo, dlouhé vlasy a neupravené vousy však středověký člověk vnímal jinak, než dnešní, tudíž hranice souzení úrovně hygieny byla trochu jinde. I tak se objevují zprávy kronikářů o neuvěřitelném zápachu či špíně. K tomu je nutné připočítat zápach špíny, která zůstávala na oblečení, zápach úst apod. Nejhorší situace pak byla ve městech, kde lidé žili blízko sebe, neexistovala kanalizace a všechen odpad se tak sypal před dům přímo na ulici. Nejednalo se přitom jen o domácí či výrobní odpad, ale také splašky a fekálie. Není tedy divu, že právě ve městech se nemoci šířili velice rychle a úderně.

Ovšem hradní stavby 13. až 15. století představovaly do jisté míry odlišnou situaci. Co se týče tělesného zápachu, ten platil i zde, i když je otázkou, nakolik šlo o pach těla a nakolik hrál roli zápach oblečení, jehož frekvence praní také nebyla nejvyšší. Otázky splašků zde byly progresivněji vyřešeny pomocí prevetů, tedy záchodů, které byly často v podobě arkýře, nebo se jednalo o vysazený vnější ochoz na obvodové hradbě. Splašky a fekálie se tak dostávaly dál od hradního paláce, stejně jako další odpad. V okolí hradu byl tedy zápach do jisté míry neodmyslitelný.

Hradní pán a další na jeho společenské úrovni, měli k dispozici čistou vodu. Lidé si však obvykle neumývali celé tělo, většinou si jen oplachovali obličej, ruce a další části těla, kam pohodlně dosáhli, popřípadě intimní partie. I koupel jako takovou již středověk v této době znal a praktikoval, ovšem ne příliš často, ať už to bylo z důvodu církevního výkladu, či zkrátka toho, že úplnou čistotu středověký člověk nevyžadoval. Přesto není možné si alespoň elitu představovat jako špinavé, nikdy se nemyjící lidi.

Již z dřívější doby jsou v českých zemích doloženy lázně. Například v době Václava IV. byly lázně a činnosti s ní spojené, vysoce hodnoceny a byly mnohdy součástí hradního vybavení. Dodnes dochované relikty parních lázní existují například ve Vranově nad Dyjí, původně středověkém hradě. Ovšem ani častá návštěva lázní, ve které mohla elita spatřit i jiné radovánky, jako byla služba tzv. lazebnic, nespočívala čistě v osobní hygieně, ale spíše se jednalo o komunální hygienu. Lázně tedy sloužily k odpočinku, ale také k setkávání se s vlivnými a mocnými dvořany.