Tajemství harémů? Evropané byli vedle, nešlo o nevěstinec

Harémy existovaly v Persii již za antické achaimenovské říše a následujících dynastií. Ženy v královských harémech často hrály skryté, leč důležité role v perských dějinách, to také vedlo k rostoucí oblibě konkubín, nemanželských otrokyň. Vzhledem k tomu, že potomci konkubín byli nelegitimní značně to snižovalo riziko soupeření mezi jednotlivými manželkami a jejich rodinami. Častokrát při nich šlo i o život samotného pána harému, protože vedoucí postavení v harému měla sultánova matka, nikoliv favoritka mezi manželkami, a tak nejedna manželka neodolala pokušení svrhnout starého sultána a dosadit za něj jednoho z dospívajících synů.

Nejznámější harém se nacházel v Osmanské říši, v paláci Topkapı v Konstantinopoli (Istanbulu), který ubytovával na několik set, svého času možná kolem tisíce žen, z nichž ale pouze několik bylo sultánovými manželkami či konkubínami. V harému žila také panovníkova matka, jeho sestry a další ženské příbuzenstvo. Tím se dostáváme k oblíbenému mýtu, kterým je obyvatelstvo harému. Nežily zde totiž jenom manželky a konkubíny, ale celá ženská část panovníkovy rodiny, vykastrovaní otroci – eunuchové a dokonce i nedospělí mužští potomci sultána. Ti totiž až do dospělosti byli součástí ženské domácnosti. Teprve kolem 16 let byli považováni za dostatečně zralé, aby se mohli účastnit veřejného života a byli přijati za muže. Většinu obyvatel harému tvořili vykastrovaní sluhové a mladé otrokyně, sloužící ostatním obyvatelům harému.

Účast žen v osmanské vyšší společnosti byla velmi institucionalizovaná . Pohlavní život (samozřejmě za účelem plození potomků) probíhal podle přísné hierarchie, podobně jako tomu bylo v „mužské“ části politiky. Starší generace se snažily kontrolovat pohlavní život mladších generací k posílení dynastického principu. Sexualita a smyslnost v panovnickém harému proto podléhala přísným pravidlům a kontrole. Chuť na ložnicové divočení vás rychle přejde, když si partnera nevybíráte sami, ale vaši rodiče. Z výše řečeného docela jasně vyplývá, že harém nebyl místem pro nespoutané ukájení sexuálních choutek, ale prostorem ve kterém se odehrával velice specifický politický boj.

Posledním mýtem je, že harémy byly zavedeny islámem, protože instituce harému je starší než islám. Podobné instituce měli i Peršané nebo turecké kmeny ještě před přijetím islámského náboženství. Samozřejmě klíčovým prvkem pro fungování harému je existence polygamie a konkubinátu, který islámské náboženství povoluje. A to je také hlavním důvodem proč máme harémy spojeny právě s historií muslimských zemí.

Jak všechny mýty o harémech jako domech sexuálních radovánek vznikly? Jejich prapůvod je možné hledat už v raném středověku. Křesťanští autoři totiž v polemikách využívali mnohoženství a popis ráje v Koránu ke kritice islámského náboženství jako kultu neomezovaného hříchu. S konkrétními představami a popisy života v harému potom přišli zejména romantičtí literáti, malíři a umělci, kteří stavěli orientální kultury do příkrého rozporu s hodnotami Západu, ovládaného osvícenskou racionalitou a přísnou morálkou. Jednou z možností útěku od reality bylo zpodobnňovat orient jako místo smyslnosti, ovládané silně emociálním chováním – a harém byl samozřejmě ideálním prostředím pro realizaci těchto fantazií upjaté viktoriánské společnosti.